„Ředitel je statutárním orgánem školské právnické osoby, rozhoduje ve věcech školské právnické osoby, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ (§ 131 školského zákona)

„Pravidelný konkurz (na ředitele) se může vyhlásit jednou za šest let.“ (§ 166 --//--)

Poznámka: Text byl konzultován s vybranými učiteli ZŠ a městskými zastupiteli. Chtěli jsme vědět, co si obecně myslí o roli ředitele ZŠ (obecně), zejména ve vztahu personálu.

Zřizovatelem ředitelské pozice je tedy město, ale náplň práce ředitele kontroluje Ministerstvo školství (MŠMT) pomocí české školní inspekce. Pokud je ředitel schopný a pohybuje se dobře ve vymezeném prostoru, má poměrně volnou ruku v mnoha ohledech. Otázka je, nakolik dobře komunikuje MŠMT s jednotlivými městy v rámci kontroly práce ředitelů.

V praxi to vypadá tak, že se někteří ředitelé mohou soukromě přátelit se zastupiteli města, navíc může být škola podporována z darů některých rodičů. Takto nastavený systém vede k tomu, že jistí ředitelé sedí ve svých křeslech desetiletí.

Už jen odměny pražských ředitelů se mohou pohybovat v řádech desítek tisíců korun. Samozřejmě záleží na velkosti školy. Jisté je, že mají vyšší ohodnocení, nežli kolik je průměr v ČR, poctiví ředitelé školských zařízení si to jistě zaslouží.

Praxe bývá také o tom, že školský inspektor navštíví školu jen jednou za čas (nebývá to každoročně). Protože vedení obce nemusí být vystudovaní pedagogové, pokud tedy vše běží hladce, ředitel školy může prosazovat vlastní konstruktivní myšlenky, zejména když má dobré vztahy se zřizovatelem.

V mezích zákona mohou ředitelé rozhodovat podle sebe. Jak vidí ředitele učitelé? Učitel musí pečlivě vykázat obsah své činnosti. Co nejpřesněji. Musí se kvůli duchu doby podbízet rodičům žáků. Takovéto komunikační prostředí částečně přiživuje vztah starosty ke škole. Ve výsledku se zoceluje ředitel, který je ohromný diplomat ke kde komu, ale při sebemenším problému nejspíše vždy „zdrbe“ vlastní personál. Chyba je možná v tom, že chybí určitá centralizace resortu. Příliš se do hry vkládají obce, které financují třeba budovy, topení atd. Ve výsledku se ředitelé stávají určitými tyrany svého personálu, kde oběťmi jsou nezřídka učitelé, kteří nemají ani své psychology. Děti je přitom v rámci školy mívají, a dokonce nejednoho.

Jak by měla situace ideálně vypadat? Kdyby byly všechny školy v republice vedeny jednotně, zřizovalo je například ministerstvo, nebyla by to taková lokální svévole, které vede k nejednotnosti, která pěstuje přebujelý systém, kde zbývá málo času na samu podstatu věci, vzdělávání jako takové. Nakonec je vše zase jen o penězích a o moci. Obětmi nejsou kupodivu děti, žáci, ale zejména učitelský personál. Když učitel večer opravuje sešity, připravuje testy, psychicky se zoceluje na práci se současnými dětmi, starostové, ředitelé a inspektoři žijí přece jen v poněkud jiném světě. Pokud jim to nevadí, učitelský plat je zřejmě „dostatečným bolestným“ za snášení oné hegemonie…

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.