O činnosti a významu této instituce se pro Sputnik vyjádřil český ukrajinista a soudní tlumočník jazyka ukrajinského Milan Skála. V písemném komentáři pro Sputnik se Skála zmínil o důsledcích nenávisti vůči sovětské minulosti a zároveň vysvětlil přístup českých politiků k současnému dění na Ukrajině.
18. září došlo k propuštění ředitele Ukrajinského institutu národní paměti Volodymyra Vjatrovyče. Jeho iniciativy týkající se rehabilitace OUN-UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) vyvolaly ve Varšavě ostrou kritiku a vedly k ochlazení vztahů mezi sousedními státy. Jaký je Váš názor na činnost Ukrajinského institutu národní paměti za doby Vjatrovyče a na kroky, které nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podniká k normalizaci vztahů s Polskem?
Odvolání Volodymyra Vjatrovyče z funkce ředitele Ukrajinského institutu národní paměti je logický a očekávaný krok. Dalo se předpokládat, že prezident Zelenskyj, který si klade za cíl zlepšit vztahy se všemi sousedními zeměmi a změnit atmosféru v zemi, nebude chtít, aby součástí exekutivy byla osoba, která byla na území Polska prohlášena za nežádoucí, je trestně stíhána v Ruské federaci a veřejně vyjadřuje své pochopení pro ukrajinskou divizi zbraní SS Galizien.
Ukrajinský institut národní paměti je totiž od roku 2014 součástí centrální výkonné moci na Ukrajině. Nejedná se tedy o čistě vědeckou instituci, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o nástroj státní politiky v oblasti „obnovení a uchování národní paměti ukrajinského národa“. Rozsah činnosti institutu je poměrně široký, nicméně zjednodušeně je možné říct, že za vedení Volodymyra Vjatrovyče převažovala dvě témata, a to „správný“ výklad ukrajinských dějin a s tím související proces dekomunizace. Za jeho hlavní chybu považuji urputnou snahu o vnucování regionálních haličských témat a pohledu na dějiny zbytku země. Typickým příkladem takové činnosti je heroizace a bagatelizace zločinů OUN-UPA při současném snižování významu Rudé armády.
Činnost institutu pod vedením Vjatrovyče kritizovaly nejen vlády Polska, Izraele, Ruska, ale třeba i ukrajinská židovská obec a Centrum Simona Wiesenthala. Sám Simon Wiesenthal, legendární lovec nacistů, se narodil na území dnešní Ukrajiny a ukrajinskému nacionalizmu věnuje nelichotivou zmínku ve svých pamětech. Ředitel Vjatrovyč se postupně stal hlavním „politrukem“ země pod vedením Petra Porošenka. Dosavadní kroky prezidenta Zelenského vůči sousedním zemím hodnotím pozitivně, neboť v nich vidím upřímnou snahu o nápravu poměrů pošramocených vládou Petra Porošenka. Je třeba si uvědomit, že za Petra Porošenka měla Ukrajina krátkodobé či dlouhodobé konflikty s většinou sousedních zemí.
O aktivitách Vjatrovyče opakovaně hovořil předseda Ukrajinského židovského výboru Eduard Dolinsky. Dolinsky obzvlášť kritizoval zákon, který umožnil označit všechny členy OUN-UPA za účastníky nepřátelských akcí. Poukázal na to, že tento zákon se vztahuje také na ty, kteří se účastnili židovských pogromů na západě země, a označil to za „popírání holocaustu, přepisování dějin, výsměch paměti miliónů nevinných obětí různých národností“. Co si myslíte o aktivitách OUN-UPA a jak hodnotíte skutečnost, že na Ukrajině budují památníky a instalují pamětní desky těmto historickým postavám?
Organizace ukrajinských nacionalistů byla založena v roce 1929 ve Vídni. K jejím základním ideologickým rysům patřil vypjatý nacionalizmus, antisemitizmus a rasizmus. Je zajímavé, že již v roce svého založení byla tato organizace v Československu zakázána. Svůj protičeskoslovenský postoj vyjádřila OUN mimo jiné v roce 1938, kdy podpořila požadavky Henleinovy Sudetoněmecké strany. Zjednodušeně se dá říct, že UPA, která vznikla mezi lety 1942-1943, byla ozbrojenou organizací OUN, ačkoliv nikdy nebyla jednolitým celkem s jednotnými pohledy na vývoj dění na Ukrajině. Kromě desetitisíců Poláků a Židů, které OUN-UPA během etnických čistek zavraždila, má na svědomí i několik set Čechů.
Pamětní desky a památníky se příslušníkům OUN-UPA budovaly na Ukrajině již před rokem 2014, tak jako se po nich pojmenovávaly ulice, nicméně v naprosté většině případů se jednalo o regionální západoukrajinský jev, který mnozí považovali spíše za určitý folklór. Po roce 2014 začalo docházet i v obcích mimo západní Ukrajinu k pojmenovávání ulic či parků zvláště po Banderovi a Šuchevyčovi a k budování památníků ukrajinským nacionalistům, nicméně ne vždy s pozitivním výsledkem, docházelo i k soudním rozhodnutím o nezákonnosti takového aktu a k odporu místního obyvatelstva. O to více se především v Haliči začaly objevovat pamětní desky a památníky věnované příslušníkům OUN-UPA a to včetně těm, kteří se podle židovských obcí účastnili pogromů či jiných etnických čistek nebo likvidovali např. partyzány v Bělorusku. Za vrchol cynizmu je možné považovat glorifikaci ukrajinské divize zbraní SS Galizien, po níž je v oblastním městě Ternopil pojmenována ulice. V Ivano-Frankivsku a ve Lvově jsou ulice pojmenovány po Volodymyru Kubijovyčovi, jednomu z organizátorů ukrajinské divize SS, který byl mimo jiné v letech 1939-1940 profesorem Ukrajinské svobodné univerzity v Praze. Příkladů je celá řada.
Proti heroizaci OUN-UPA pravidelně protestují židovské a lidskoprávní organizace, nezřídka i vlády cizích států. Jeden příklad za všechny. Na jaře tohoto roku byl v Ivano-Frankivsku odhalen památník Romanu Šuchevyčovi, veliteli UPA a kolaborantovi s nacisty. Proti tomuto počinu oficiálně protestovali velvyslanci Polska a Izraele na Ukrajině, kteří připomněli, že „stále žijí lidé, kteří přežili masové vraždy, při kterých hrál Šuchevyč rozhodující roli“. Nutno přiznat, že i přes snahu Ukrajinského institutu národní paměti o rozšíření úcty k Banderovi a Šuchevyčovi mimo západní Ukrajinu zůstávají tyto osobnosti stále do velké míry regionálními západoukrajinskými hrdiny (kromě liberálnější Zakarpatské oblasti), a nejsou přijatelné pro většinu Ukrajinců.
Můžeme si připomenout iniciativy Ukrajinského institutu národní paměti týkající se vzdělávacího systému. Eduard Dolinsky také kritizoval hru pro žáky, v níž je démonizován obraz sovětských partyzánů. „Studentům se neříká, že partyzáni Kovpaku bojovali s nacisty, že existovala koalice proti Hitlerovi v 53 zemích, že miliony Ukrajinců bojovaly v Rudé armádě proti nacismu a v té době proti nim UPA páchala sabotáže,“ napsal Dolinsky. Odehrává se podle Vašeho názoru na Ukrajině pokus o revizi dějin 2. světové války v rámci současné obecné vlny dekomunizace? Je možné ovlivnit historické vědomí ukrajinské společnosti?
K zásadnímu posunu ve vnímání a výkladu novodobých dějin došlo v souvislosti se zvýšenou aktivitou Ukrajinského institutu národní paměti. Jestliže dříve byli Ukrajinci považováni za spolutvůrce SSSR v pozitivním i negativním slova smyslu a se všemi důsledky z toho plynoucími, po roce 2014 se dovídáme, že naopak byli jeho obětí, respektive že byli okupováni. Deklarovaná nenávist vůči veškeré sovětské minulosti mívá absurdní důsledky. Ukrajinci výraznou měrou přispěli v rámci SSSR k vítězství ve 2. světové válce, přičemž počet civilních a vojenských obětí na Ukrajině patřil k nejvyšším. Výročí ukončení 2. světové války vždy patřilo na Ukrajině k nejvýznamnějším svátkům. Nový výklad dějin nicméně upozaďuje význam Ukrajinců, kteří bojovali v Rudé armádě, neboť bojovali společně s dnes nepřátelskými Rusy a za totalitární stát. Nacizmus je dáván naroveň komunismu. Před touto relativizací a srovnáváním nacizmu s komunizmem varují nejen židovské obce, ale třeba i již zmíněné Centrum Simona Wiesenthala.
Oslavy ukončení 2. světové války jsou na Ukrajině za poslední dobu velice rozpačité, protože pro veterány je těžké slavit a pomíjet dobový kontext, kdy sovětské symboly jsou až na výjimky zakázány. Nezřídka bývají průvody s veterány napadány nacionalisty, kteří hledají zakázané sovětské symboly a dochází ke skandálům. Vítězství v rámci SSSR se upozaďuje, a naopak se zdůrazňuje činnost UPA a její vítězství v lokálních, nevýznamných bitvách, přičemž se zamlčují nebo bagatelizuji etnické čistky, které prováděla.
Nicméně o tom, že národ Ukrajiny nenechá ovlivnit své historické vědomí a nesouhlasí s určitou oficiální revizí dějin, svědčí i drtivé vítězství Volodymyra Zelenského v prezidentských volbách. Podle mnohých analytiků k porážce Petra Porošenka významnou měrou přispěl svojí činností a svými skandály právě Volodymyr Vjatrovyč. Neodpustím si ještě jednu zajímavost z prezidentských voleb na Ukrajině. V Ukrajinou kontrolovaných částech Doněcké a Luhanské oblasti, které přímo sousedí se separatistickými republikami, tzv. DNR a LNR, a tudíž by tam strach z ruské agrese měl být největší a logicky by měl zvítězit Porošenko, vyhrál jako v jediných oblastech proruský kandidát Jurij Bojko.
Volodymyr Zelenskyj během volební kampaně prohlásil, že předseda UPA Stepan Bandera je „hrdinou pro jisté procento Ukrajinců a jednou z osob, které bránily svobodu Ukrajiny“. Začátkem ledna 2019 předseda Senátu Parlamentu ČR Jaroslav Kubera řekl, že prezident Miloš Zeman má obavy z pokusů o glorifikaci banderovců na Ukrajině. Může „téma banderovců“ ovlivnit vztah mezi Kyjevem a Prahou?
Samotné téma „banderovců“ vztahy mezi Prahou a Kyjevem výrazně neovlivní, protože bohužel kromě prezidenta Zemana, který je glorifikací banderovců na Ukrajině znepokojen a opakovaně se k ní vyjadřuje, není snad kromě představitelů KSČM, kteří se ne vždy opírají o historická fakta, výraznou kritiku od jiných ústavních činitelů slyšet.
V lednu tohoto roku vykonal ministr zahraničí Petříček, jenž si zakládá na lidských právech, návštěvu Ukrajiny, která byla ze strany Kyjeva hodnocena velice kladně. Během návštěvy údajně otevřel i téma banderovců, nicméně byl prý ujištěn představitelem Ukrajinského institutu národní paměti a představiteli neziskových organizací, že negativní obraz o nacionalizmu a banderovcích na Ukrajině je přehnaný, že situace není tak závažná, jak se objevuje v médiích. Celá problematika byla bagatelizována tím, že banderovci vlastně nebyli jediní, kdo páchal válečné zločiny. Z médií nevyplývá, že by se zmínil o několika stovkách zavražděných volyňských Čechů nebo o příslušnících československých ozbrojených složek a civilních obětech zavražděných během nezákonného pobytu UPA na území Československa.
K tématu se po svém vyjádřil i Volodymyr Vjatrovyč, který uvedl, že volyňští Češi byli zavražděni kvůli tomu, že „podporovali polské podzemí nebo sovětské partyzány“. Dalo by se to pochopit i tak, že podporovali nepřítele a vlastně si za to mohli sami. Ukrajinský ministr zahraničních věcí celou záležitost shrnul tak, že ve sporech o česko-ukrajinskou historii vidí prsty Kremlu. Obviňování odpůrců banderovců i v České republice z toho, že jsou pod vlivem sovětské nebo ruské propagandy, je klasickým nástrojem určitého psychologického nátlaku jak ze strany oficiálních míst Ukrajiny, tak i příznivců ukrajinského nacionalizmu.
Odborná debata o banderovcích a nacionalizmu vůbec v českém prostředí není téměř možná, protože poukazovat na zločiny OUN-UPA, antisemitizmus na Ukrajině apod. znamená být označen za šiřitele ruské propagandy, a médium, které podobný názor otiskne, nezřídka riskuje oficiální stížnost od Velvyslanectví Ukrajiny. Pokud je mi známo, tak zastupitelský úřad Ukrajiny v tomto duchu odeslal stížnosti vedení České televize, Českého rozhlasu a iDNES, a to vlastně nejen kvůli banderovcům, ale např. i kvůli tomu, že příslušné médium dalo prostor k vyjádření opoziční novinářce a bývalé ukrajinské poslankyni Oleně Bondarenko. Oproti tomu česká reakce na případné konfliktní situace v česko-ukrajinských vztazích bývá spíše zdrženlivá, anebo až pasivní. Na konci roku 2017 přivedli ukrajinští nacionalisté před českou ambasádu v Kyjevě živého kozla, který měl symbolizovat prezidenta Zemana, a hrubým způsobem zesměšňovali prezidenta pro jeho výroky. Z médií nevyplývá, že by Ministerstvo zahraničí ČR tuto akci odsoudilo, spíše se odsuzovaly výroky prezidenta. Mluvčí ministerstva uklidnila veřejnost tím, že „demonstrace byla poklidná“.
V zásadě v českých politických kruzích platí názor, že Ukrajinu není v současné době hybridní války s Ruskem dobré oslabovat kritikou, kdy téma UPA je dílem považováno za nafouknuté v důsledku ruské propagandy, a dílem nestojí za to, aby se kvůli němu kazily vztahy s Ukrajinou.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce