Šlo o poslední jednání demokratických mocností s nacistickým Německem a fašistickou Itálií o předání československého pohraničí (tzv. Sudety) Německu.

Byl to jeden ze zásadních historických milníků ne jen v naší historii, ale i v historii evropské, kdy západní mocnosti, jmenovitě Velká Británie a Francie, možná promarnily příležitost, jak předejít vypuknutí 2. světové války.

V rámci tzv. appeasementu, kdy tehdejší zdegenerovaní politici, podobní dnešní Merkelové, Macronovi či Mayové, povolili nacistickému Německu obsadit demilitarizovanou zónu na západních hranicích, zavést povinnou vojenskou službu, což Německu zakazoval tzv. versailleský systém smluv, podepsaný těsně po porážce Německa v 1. světové válce, znovuvyzbrojení, včetně otevřeného znovuvytvoření zakázaného letectva, při čemž Británie s Francií v prvních několika letech po nástupu nacismu v Německu prosazovaly vlastní odzbrojování či omezování přezbrojování a modernizaci vlastních armád.

Pak přišel březen 1938 a násilný anšlus Rakouska k Německu, opět se nic nedělo, následně si Hitler jako další sousto zvolil Československo, což vedlo ke zmíněné mnichovské dohodě, protože britské ani francouzské vládě se nechtělo jít do války kvůli „jakémusi vzdálenému Československu“. A tu hrstku politiků, která bojovat chtěla, protože v roce 1938 ještě Hitler nebyl tak vojensky silný jako na jaře 1940, kdy zabral napřed velkou část severní Evropy, poté Belgii, Holandsko, a nakonec marxistickou propagandou a dlouhým obdobím poraženecké politiky demoralizovanou Francii, tak to málo statečných lidí jako Winstona Churchilla tehdejší vrchnost a média hlavního proudu onálepkovala jako „válečné štváče“ a „škarohlídy“, jako jsou v současnosti vlastenci osočováni z „fašizmu“, „xenofobie“, „přisluhování Putinovu Rusku“, atd. Churchill po podepsání „Mnichova“ jen o vlásek unikl vyloučení z Konzervativní strany, protože se nebál říkat pravdu, již tehdejší partajní vedení s Nevilem Chamberlainem v čele tvrdě odmítalo.

Jako záminku si Hitler zvolil otázku sudetských Němců, žijících v českém pohraničí, reprezentovanou kryptonacistickou stranou Konrada Henleina, jemuž se podařilo různými násilnými akcemi, asi jako když dnešní ultralevice narušuje konference německé AFD či fyzicky napadá politiky zmíněné strany, totálně zastrašit a rozložit sudetoněmecké konkurenční strany, takže v posledních svobodných komunálních volbách 1. republiky v podstatě ovládl Sudety, přesněji řečeno oblasti s německou většinou.

Hitlerovy požadavky se stupňovaly, napřed si hrál na to, že se spokojí s vytvořením autonomie pro oblasti s německou většinou, postupně ovšem přišel se svým skutečným záměrem, připojení celých Sudet k nacistickému Německu. Po několikerých jednáních s dohodovými mocnostmi uspěl, na mnichovské jednání nebyli zástupci Československa připuštěni, směli si jen převzít výsledný dokument a buď jej přijmout, nebo se bránit, ovšem bez pomoci západu. Prezident Beneš tedy nakonec ustoupil, aby předešel krveprolití a předem prohranému boji, podal demisi a emigroval do Británie.

Nerad bych se pouštěl do úvah, zda jsme se měli bránit či neměli, spíš asi ano, protože by to Němce alespoň z části oslabilo, i když je jasné, že bychom nejpozději za několik měsíců podlehli, v případě Polska, jež se rozhodlo bojovat, bylo rozhodnuto během září 1939, i když tam už se do věci vložil Sovětský svaz, který Polákům vpadl do zad, čímž jejich porážku urychlil. Ale zdůrazňuji, byl to Stalinův Sovětský svaz, nikoli „oškliví Rusáci“!

Spíše stojí za úvahu, ale to již ponechávám čtenářům samotným, zda a nakolik se nezodpovědné chování „mnichovanských“ politiků podobá řekněme dnešní politice Německa, Francie či Evropské unie, např. v otázce pronikání tvrdé formy práva šaría do některých zemí EU, zjm. V tzv. no-go-zónách, ustupování těmto tendencím např. nepodáváním vepřového masa k obědům na některých německých školách, omezování svobody projevu na internetu, atd., atd.

A ještě více stojí za úvahu, proč většina ne jen médií hlavního proudu, ale i těch alternativních či vlasteneckých, o dnešním smutném výročí podpisu mnichovské dohody v podstatě mlčí.

(Foto: Wikipedia)