Vývoj komentářů evropských politiků a médií se stává obzvláště zajímavým, pokud se na něj podíváte retrospektivně za dobu několika let, a negativní reakce proamerických sil lze považovat za další důkaz, že se situace pohybuje směrem příznivým pro Rusko.

Emmanuel Macron vystoupil na zasedání PACE nejen za podporu pokračování práce ruské delegace v Radě Evropy a jejím Parlamentním shromáždění, ale také připomněl ruské „evropanství“: „Plně podporuji volbu, která byla učiněna: zachovat (účast – pozn. red.) Ruska v Radě Evropy, protože ruský lid uznává evropský humanismus, protože se podílel na jeho vytváření, protože geografie, historie a kultura Ruska jsou ve své podstatě evropské,“ prohlásil.

Zdá se, že část evropských vládnoucích kruhů je připravena vrátit Moskvu na mezinárodní platformy, kromě jiného i proto, že si uvědomuje, že v každém případě s ní bude muset vést dialog, a úspěch parlamentní diplomacie ukazuje na neúspěch pokusů izolovat Rusko na diplomatické úrovni. Za těchto podmínek je návrat Ruska k PACE a ignorování nespokojenosti Ukrajiny s jejími spojenci jediným racionálním krokem.

Stanovisko francouzského prezidenta je v ostrém kontrastu se zprávou, že v Parlamentním shromáždění bude vytvořena určitá komunita, jejímž hlavním úkolem bude oponovat Moskvě. Je typické, že organizátory komunity jsou zástupci Ukrajiny, Litvy, Lotyšska, Estonska a Gruzie.

Není těžké si všimnout, že pokud by před třemi lety někdo předpokládal, že francouzský prezident vystoupí za podporu obnovení práv ruské delegace na zasedání PACE a celá „aliance proti Kremlu“ se bude skládat z delegátů z postsovětských zemí (a to ne všech), bylo by to vnímáno jako něco nemožného. V roce 2016 se mnohým zdálo, že v zájmu návratu do západních organizací, tj. za „obnovení svého evropského postavení“, by Rusko mělo být ochotno zaplatit jakoukoliv cenu, ale ruská parlamentní diplomacie se vydala jinou, důstojnější a, jak ukazuje praxe, účinnější cestou.

Namísto „placení a pokání“ (za Krym, Donbas a další případy ochrany národních zájmů) nebo prostého mlčenlivého tolerování bez možnosti odpovědět na protiruskou rétoriku ze strany některých evropských poslanců, v roce 2016 předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin prohlásil, že ruská delegace se vrátí do PACE až po obnovení jejího hlasovacího práva.

Tato pozice se v dlouhodobé perspektivě ukázala jako správná. Zaprvé porušila obvyklé schéma západních politiků, ve kterém určují podmínky a hodnotí barbarské Rusko z výšky jejich civilizační nadřazenosti. A za druhé jasně ukázala, kdo by měl změnit své chování v zájmu normalizace vztahů, a to právě nebyl  ruský, ale evropský problém.

Právě vycházeje z tohoto dlouhodobého kontextu je třeba interpretovat Macronova prohlášení a jejich význam. Uznal, že Rusko je evropskou zemí, čímž nepřímo odmítá příznivce myšlenky „vyškrtnout Rusko z Evropy“. Francouzský prezident se navíc snažil vysvětlit, že návrat Ruska do PACE není ústupek. Což je mimochodem pravda, protože to, co probíhá, je neuspěchané a zdaleka ještě ne úplné navrácení k normálu.

To nejlépe ilustrují titulky a zprávy hlavních státních protiruských médií v Německu a ve Spojených státech.

V roce 2017 Deutsche Welle uveřejnila materiál s názvem „Co bude znamenat pro Rusko odmítnutí přispívat do rozpočtu Rady Evropy“. V říjnu 2018, když se konflikt vyostřil, objevil se zde článek „Předseda Státní dumy pohrozil odchodem Ruské federace z Rady Evropy“. Ale již na konci roku 2018 titulky úslužně změnily tón a obsah: „PACE odložila do ledna otázku změny pravidel, která by umožnila ruské delegaci znovu se účastnit zasedání shromáždění“. Němečtí novináři se radovali z toho, že Moskva je stále ještě mimo palubu Parlamentního shromáždění, ale již tehdy uváděli, že „neviditelnou přítomnost Ruska v jednací síni srovnávalo několik řečníků se slonem, kterého je těžké si nevšimnout“.

Závěr příběhu z hlediska tragičnosti (pokud se podíváme na situaci z Kyjeva nebo Washingtonu) je hoden Shakespearova pera. V roce 2019 Hlas Ameriky utěšuje veřejnost zprávami o „malém vítězství“ Ukrajiny, které spočívá v tom, že „zástupci pěti národních delegací bojkotují akce PACE v souvislosti s návratem ruské delegace“. Pokud takové triumfy potěší geopolitické protivníky Ruska, pak ho mohou alespoň každý den porážet bojkoty - Moskva si kvůli tomu pravděpodobně nebude dělat velké starosti.

Je velmi pravděpodobné, že normalizace pozice PACE souvisí s uvědoměním si toho, že v případě konečné transformace této platformy z diskusní na politickou se veškerá meziparlamentní diplomacie jednoduše přesune na jiné platformy. Kromě toho geografická omezenost Parlamentního shromáždění, která se týká podivného zvyku měření „evropanství“, je pouze překážkou v normální práci, zejména v kontextu konce západní hegemonie, který  zcela nedávno oficiálně vyhlásil právě prezident Macron.

V roce 2016 byl na základě společné iniciativy předsedů Národního shromáždění Jižní Koreje a Státní dumy RF zahájen nový projekt pod názvem Konference předsedů parlamentů zemí Eurasie.
 Zatímco se jí tehdy zúčastnili zástupci pouze 18 států, v roce 2019 se jí zúčastnili nejvyšší představitelé asi 60 parlamentů včetně Francie, Španělska a Maďarska.

Abychom v roce 2014 nebo 2016 pochopili, že k izolaci Ruska „nestačí izolační páska“,  stačilo se podívat na mapu. Pokud však naši evropští partneři potřebovali názornou ukázku toho, že na PACE svět nestojí, pak ji nejen dostali, ale také se jí zúčastnili.

Navíc v posledních letech přijeli do Moskvy zástupci téměř všech nejvýznamnějších legislativních orgánů planety, aby jednali s ruskými poslanci a vedením Státní dumy, od amerických kongresmanů po vedení Všečínského shromáždění lidových zástupců, což opět dokazuje jednoduchou pravdu: Rusko jako celek a zejména ruský parlament nemají nedostatek partnerů, kteří chtějí vytvořit dvoustranný dialog.

V této souvislosti je jasné, že to nejsou evropské struktury, které Moskvu chrání před mezinárodní izolací, ale spíše návrat Ruska vrací relevantnost některým organizacím, které by bez Ruska byly zbytečné. PACE má bohužel stále zvyk lézt do vnitřních záležitostí, a to nejen Ruska. Posledním příkladem je její diskuse o nepovolených shromážděních v ruském hlavním městě.

Jak správně řekl tiskový mluvčí Vladimíra Putina: „Nelíbí se nám, když se někde diskutuje o vnitřních ruských záležitostech. Domníváme se, že se jedná výhradně o naši věc, ale zároveň, pokud existují nějaké konstruktivní otázky, pak samozřejmě členové naší delegace a všichni zástupci ruské strany jsou vždy připraveni poskytnout konstruktivní vysvětlení“.

Předseda Státní dumy RF ve stejném kontextu zdůraznil, že „PACE se musí zbavit atavismů, které zdědila, aby se stala politickou strukturou,“ a to se pouze na první pohled zdá nemožné.

Praxe ukazuje, že při správném přístupu a se železnou trpělivostí je normalizace i nejradikálnějších evropských struktur jen otázkou času. Rusko nikam nespěchá  a přesto je vždy a všude včas.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce