Rozbombardovaný most v Nové Sadu |
Jedná se hlavně o to, že Chirac byl jedním z hlavních západních lídrů kdo se „zasloužil“ o agresi NATO na Svazovou republiku Jugoslávii (SRJ) na jaře 1999. Podpořil vojenský útok Aliance proti svrchovanému státu v Evropě, navíc tradičnímu historickému spojenci Francie. A to bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) i při porušení právního základu samotné Aliance – Washingtonské smlouvy. V hodnocení Chirakovy kariéry tak chybí celá jedna kapitola. Krvavá kapitola, která by proto měla být jednou z klíčových.
Shodou okolností opustil Jacques Chirac tento svět v roce, kdy uplynulo 20 let od doby co bomby a rakety NATO povraždily - za přímé účasti Francie - v SRJ na 2 000 Srbů, z toho většinu civilistů. Za tyto vraždy dosud nebyl nikdo souzen. Zato všichni hlavní jugoslávští / srbští politici a velitelé skončili před haagským ICTY. Tribunál tak víc než kdy jindy vystupoval jako instrument msty, nikoli spravedlnosti. Bělehrad NATO též zažaloval, ale Tribunál se takřka obratem prohlásil pro tuto žalobu nepříslušným.
Prosadit bombardování Albrightové vydatně pomáhal britský premiér Tony Blair, následovaný německým kancléřem Gerhardem Schröderem.
Po nich následuje Chirac. Výrazně vychýlil hlavní osu postupu svého předchůdce Mitterranda v jugoslávském konfliktu. Ten vyvažoval zřetelně protisrbskou politiku tehdy čerstvě sjednoceného Německa, kladl důraz na OSN, nikoli na NATO.
Jenže Srbové do Francie nepřijeli kapitulovat. Americká ministryně zahraničí ztratila nervy a začala se dopouštět kroků, které jsou mezinárodními zločiny. Vyhrožovala Srbům, že nepřijmou-li americké požadavky, budou je USA bombardovat. Hrozbu použití vojenské síly ovšem Charta OSN výslovně zakazuje.
Srbové se Albrightovou nenechali vydírat, načež USA svou hrozbu splnily. Sám prezident Clinton bombardování spíše přivítal, než inicioval. Přišlo mu totiž vhod - krátce před tím neúspěšně skončila snaha sesadit ho z úřadu (impeachment) kvůli sexuálním veselicím, jimž se oddával se stážistkou Lewinskou přímo ve své pracovně v Bílém domě. Chtěl se tedy ukázat jako „akční“ prezident i na vojenském poli.
Chirac si byl patrně vědom, že útok na Jugoslávii je agresí. Také úloha Francie jako „dvorního šaška“ v Rambouillet mu samozřejmě vadila. Nenašel ale odvahu se postavit americkému tlaku – i proto, že Německo bylo silně pro a Rusko kromě slovních proklamací nedělalo reálně nic.
Bělehradské mosty (a bylo jich tehdy 10) NATO mimořádně dráždily. V průběhu prvních týdnů bombardování totiž obyvatelé Bělehradu pořádali právě na některých z nich cosi jako noční party a koncerty kde agresorské státy a jejich představitele různě zesměšňovali (třeba vzkazy typu „Bille, až budeš zase šukat stážistku, tak radši jinde než v Bílém domě“).
Faktem zůstává, že bělehradské mosty zůstaly netknuté, NATO se jejich zničení vyhlo. Nikoli ale kvůli Chiracovi. Aliance se prostě bála. Nechtěla na sebe vzít odpovědnost za smrt stovek lidí, bez nichž by se ničení mostů neobešlo. Veřejné mínění na Západě od počátku nebylo příliš „pro-bombardovací“ a NATO nechtělo riskovat prohlubovat podráždění veřejnosti ve svých zemích masivním masakrem srbských civilistů.
Aliance si zato „smlsla“ na mostech přes Dunaj v Novém Sadu, centru Vojvodiny. Zničila všechny tři co tam byly a pozabíjela při tom několik lidí. Jakousi nechtěnou (nebo naopak chtěnou?) symbolikou aliančního ničení byl fakt, že mezi těmi novosadskými byl tehdy jeden se jménem Most Svobody. NATO tehdy při agresi zničilo celkově na 60 mostů, prakticky na všech hlavních srbských a černohorských železničních i silničních tazích.
Chirac byl zřejmě překvapen Miloševičovým rozhodnutím přerušit diplomatické styky SRJ s Francií (podobně jako s Německem, USA a Británií). Stejně jako faktem, že Srbové protestující proti bombardování napadli a vypálili Francouzské kulturní středisko v samém centru Bělehradu. Rozměrný památník srbsko-francouzskému přátelství z 1. světové války na bělehradském Kalemegdanu Bělehradané zahalili do černého floru, ale nezničili jej.
Chirac byl poprvé zvolen prezidentem v červnu 1995, po dvou předchozích neúspěšných kandidaturách. Už v srpnu téhož roku NATO (a tedy i Chirac) bombardovalo Srby v Bosně a Hercegovině. Američané však Francii, Německo, Británii i Rusko z následujícího jednání o míru v Bosně vyšachovali (podobně jako o 3 roky později v kauze Kosovo v Rambouillet). Chiracovi nezbylo než hostit pouze ceremonii podpisu Daytonské mírové dohody v Paříži v prosinci 1995. Takže nic moc.
Podstatné však je, že Kouchner začal v Kosovu systémově vytvářet podmínky pro vyhlášení nezávislosti. V rozporu s rezolucí 1244/99 RB OSN, která okupaci Kosova zavedla a výslovně potvrdila Kosovo jako součást SRJ. Mimořádné špinavosti, ve skutečnosti trestné činnosti, se však tento Francouz dopustil tím, že neučinil nic, aby zabránil vraždám a vyhánění kosovských Srbů po stažení jugoslávské armády a srbské policie. A tím, že chránil teroristy z kosovské UÇK před vyšetřováním haagského Tribunálu .
Ani jeden z nich o této možné souvislosti – pokud je známo – dosud nepromluvil. A Jacques Chirac už ani nepromluví.
Chirac byl prezidentem v době kdy Praha začala jednat o podmínkách svého vstupu do EU a byl jím stále když ČR do EU vstoupila. Tady jsou snad jakési díky na místě. Takových zemí jako ČR bylo ale celkem 10, takže to není projev Chiracova skvělého vztahu k Praze. Navíc byl znám svou skepsí k rozšíření EU a nehrál v něm viditelnější úlohu. Motorem rozšíření bylo tehdy Německo. Chirac si jako jeden z mála uvědomoval, že to EU přinese nové vnitřní problémy. Vstup zemí Visegradu do NATO (krátce před aliančním přepadením SRJ) šel mimo Chiraca, i když nikoli proti němu. O jeho gaullismu mnozí pochybovali, nicméně Alianci považoval za nástroj americké dominance v Evropě.
Jistě, narušovat minutu ticha je z definice buranství. Ale je to stále jen buranství, nic víc. Bombardování cizí suverénní země a zabíjení jejích lidí, včetně civilistů, ovšem není jen buranství. Je to mezinárodní zločin. Zločin, za který Chirac ani Francie dosud nenesli odpovědnost. Jacques Chirac se ted´ potrestání navždy vyhnul. Unikne mu i Francie?