Šafr hned v úvodu svého článku píše, že v souvislostí se smrtí Karla Gotta má „mnoho Čechů tragický pocit, že skončila celá jedna éra“. Dodává, že jsme na několikanásobného slavíka byli zvyklí „jako na součást svých domácích reálií, které tvoří vnější kulisu našich životů“. Poté Gottův význam pro Čechy přirovnal například k Prašné bráně nebo hoře Říp. Vyzdvihnul také to, že si musíme „uvědomit neoblomnou vládu času“. To však bylo z jeho strany, pokud jde o přívětivá slova, vše.

„Tím ale končí to, co nás na této události spojuje. Není tu totiž 100 procent obyvatel České republiky, kteří by Gotta uctívali. Vedle ohromného množství jeho fanoušků tu žijí i lidé, kterých se jeho tvorba moc netýkala, a pak také ti, kteří nemohou přejít bez rozpaků a kritického odstupu stinné stránky Gottovy kariéry. Karel Gott totiž svým životem kopíroval vzestupy i selhání českého národa. A na ta selhání chce vždy značná část Čechů zapomenout nebo si je nějak omluvit. Rádi dají přednost sladkému tónu národních lží a oddávají se dojetí sami nad sebou,“ konstatuje novinář.

​Poté v článku následuje výčet sledu událostí, které provázely Gotta během jeho kariéry. Šafr přiznává, že se zpěvák vymykal svým projevem i talentem, a že patřil k těm, jež „na scéně populární kultury občerstvili sovětizované dusno západním větrem“.

Zmínil také to, že vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a po nástupu normalizace Gott emigroval. Uvádí, že to měl odůvodnit tím, že tehdejší režim jeho kamarády zpěváky a hudebníky utlačoval. „Pak se ale podivně vrátil, osladil si kávu o trochu víc a už nás pak provázel až do konce komunistické diktatury, aby nám pak s Karlem Krylem zazpíval na oslavu svobody v listopadu 1989 z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí,“ dodal s tím, že Kryl tohoto kroku pak litoval.

Gott zkorumpovaný tehdejším režimem?

„Pravda je prostě taková, že se Gott nechal zkorumpovat komunistickým režimem a pak se dokonce nechal zneužít k ostudné proklamaci loajality vůči diktatuře, když se postavil v Národním divadle do čela umělců, kteří podpisem Anticharty legitimizovali pronásledování disidentů,“ pokračuje v článku novinář.

Vzápětí se šéfredaktor zmínil o tom, jak ho kdysi Mistr pozval k sobě domů na Bertramku, jakožto novináře. U té příležitosti se ho zeptal, co je pravdy na tom, že mu do Mnichova v roce 1971 volal generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, který chtěl, aby se Gott vrátil domů.

„Gott se zatvářil šibalsky a odpověděl: „To nebylo jenom tak, že Husák volal mně. On totiž ještě předtím kvůli mně volal Husákovi Brežněv!“ Mistr se ještě po třiceti letech v době demokracie cítil polichocen tím, že o jeho návrat ze Západu stál přímo samotný vládce sovětského impéria,“ píše.

​V souvislosti s tím však poukazuje na to, že je historicky doloženo, že „ruský car tehdy volal svému podřízenému Gustávu Husákovi každý týden a uděloval mu detailní pokyny, co se má v obsazené zemi dělat“.

„Lze tedy říci, že o Karla Gotta stála celá komunistická říše. To je skutečně problematický výkon populárního zpěváka. A opravdu to není výkon, za který by si zasloužil státní pohřeb v demokratické zemi. Ledaže by šlo o další signál, že se naše poměry opět přibližují zpátky k tehdejší vládě bolševického primitivismu. Je v tom kus tragédie bývalých komunistických států, jejichž občané jsou stále hluboce rozdělení vztahem k minulosti,“ tvrdí bez servítek.

Dodává, že lidé, kteří považují režimy sovětských kolonií za barbarské diktatury, mohou jen stěží nadšeně oslavovat jejich celebrity. „A naopak ti, co si změkčují postoj k tehdejším státním zločinům a autoritářství v politice i v manipulaci s kulturou, tak se mohou pustit do jejich nekritického zbožňování,“ míní.

„Gott se prostě choval jako komunistický lokaj první třídy. Jak byl grandiózní jeho hlas a jeho vzestup, tak byl i hluboký jeho morální pád. Svoji veřejnou kariéru však po Listopadu korunoval svými „politologickými“ úvahami. Byl jakýmsi předskokanem dnešní éry dezinformací, lží a šíření nesmyslů. Kupříkladu upřímně věřil ve spiknutí iluminátů. Ještě horší ale bylo, když nám novinářům jednou vysvětloval, že druhou světovou válku i holokaust rozpoutali bohatí Židé tím, že financovali Adolfa Hitlera, aby pak mohli ustavit stát Izrael. Museli jsme mu říct, že tím tato „historická debata“ – milý mistře – opravdu končí,“ pustil se do zesnulého zpěváka Šafr.

Pozoruhodný fenomén šoubyznysu

V závěru svého textu autor pokračuje v kritice a dodává, že je Gott „velký kulturní fenomén pro národ, který žije z půlky ve značné kulturní izolaci“.

„Jinak jde jistě o pozoruhodný fenomén šoubyznysu, který zasáhl i okolní země včetně západního Německa a celý někdejší východní blok. Většina jeho písní z éry normalizace je přitom děsivá svojí zamilovanou prázdnotou,“ míní.

Uznal však, že mistr měl „i světlé okamžiky a projevil přitom jak talent, tak i velkou profesionalitu“. Jako příklad uvedl píseň s názvem Srdce nehasnou, kterou nazpíval společně se svojí dcerkou Charlotte. Danou písní se podle něj Gott velmi důstojně rozloučil se svým publikem.

Závěrem se vyslovil také ke státnímu pohřbu, který navrhl například premiér Andrej Babiš či ministr kultury Lubomír Zaorálek, a který následně schválila vláda.

„Státní pohřeb Karla Gotta bude nyní požadovat celá antidemokratická, proruská a nacionalistická fronta, protože Gott symbolizuje jejich svět. Takový státně rituální pohřeb je čistou nestoudností jak vůči našim dějinám, tak vůči desítkám osobností, které udělaly pro národ mnohem více, a přitom se neohnuly,“ vysvětluje svůj pohled na věc.

Nakonec připomněl, že nedávno zemřel zakladatel dětské onkologie profesor Koutecký, který zachraňoval životy nemocných dětí, či Miloš Forman, který je na světě mnohem slavnější než Karel Gott. „A žádný státní pohřeb v jejich případě nikoho nenapadl. Proč? Protože u nich chyběl ten prvek kýčovitého dojetí z křivolaké cesty národa,“ uzavřel věc Šafr.