Redaktor časopisu Respekt Jaroslav Spurný se k smrti zpěváka vyjádřil na své facebookové stránce. Jeho post je plný vzpomínek a také asociací týkajících se Karla Gotta. I když vyjádřil čest Gottově památce, rozepsal se o sobě a o svých traumatech, které v mládí kvůli zpěvákovi zažil. Jako první zmínil to, že se narodil ve stejný den jako on, tedy 14. července, což mu vždycky všichni připomínali.

„Mladistvý depresívní šok z jeho verze písně Down of the Corner od kapely CCR, což byla jedna ze skladeb, která mě v pubertě přitáhla k rocku, a KG z ní dokázal udělat utahaný pop,“ podělil se Spurný o svůj „další životní šok“.

Do svého postu však zahrnul i připomínku podsvětí, které se prý kolem Gotta pohybovalo. Spurný zavzpomínal na „pozdější psaní o Františku Mrázkovi, Miroslavu Provodovi a dalších vekslácích, k nimž neměl KG v osmdesátých a devadesátých let tak moc daleko“.

V komentářích pod příspěvkem se pak ještě Spurný přiznal, že nemá rád Gottovu píseň Včelka Mája. „Německá verze Včelky Máji mě provázela deset let v redakci, když jsme seděli v Křemencové naproti „Flekům“. Harmonikář to tam hrál pořád dokola a turistické turnusy z Německa zpívaly. Hlavně v létě to bylo k nevydržení a píseň mi zněla furt v hlavě. Ano, Němci ho zbožňovali, můžu to dosvědčit,“ napsal.

Mezi komentujícími lidmi se našli i takoví jedinci, kterým se reakce Spurného na smrt Gotta líbila. Přesto ale převažovali lidé, kteří upozornili na to, že „moudrý člověk by měl rozeznat, kdy je dobré mlčet“.

„To říká Bakalův poskok? Jestli je něco k zblití, tak vy,“ zní jeden z komentářů.

Státní pohřeb? Ani náhodou!

Komentátor a kolega Spurného z Bakalova vydavatelství Economia, David Klimeš, k nápadu, aby byl Karlovi Gottovi vystrojen státní pohřeb, na Facebooku napsal, aby „státní pohřby nechali jenom významným prezidentům“.

Hvězda autoritativního režimu

V nekrologu Gottovi, který na svých stránkách zveřejnil Respekt, jeho autor Pavel Turek poznamenal, že „kariéra Karla Gotta byla unikátní, neopakovatelná – a nebyla by myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“.

„Stejně jako symbolem generační obměny se ale Gott posléze stává i symbolem nastupující normalizace,“ pokračuje Turek. Podotýká, že pro tehdejší režim prý bylo nevhodné, aby nechal odejít největší celebritu, proto Gottovi rozmluvil emigraci do tehdejšího západního Německa. A z této skutečnosti prý, podle Turka, profitoval i sám zpěvák.

„Pokud by zůstal v Německu, nemohl by už být oním exotickým ‚hlasem z Prahy‘ – a jeho postavení by bylo nahnuté. Zvolil tedy cestu jisté slávy a vrátil se Československa, kde se pro celou jednu generaci stal zpěvákem provázejícím proces normalizace,“ zní úryvek nekrologu v Respektu.

Podle něj tak režim Mistrovi „zajistil“, že jej nebude ohrožovat konkurence nových trendů. Dodává však, že i po roce 1990 zůstal Gott tím, kdo chce „za každou cenu zpívat“.

„I když tu takové pokusy byly, jako třeba se skladbou James Bond, image Karla Gotta se nikdy pořádně modernizovat nepodařilo – ona podoba bezčasí mu seděla nejlépe,“ uzavírá věc Turek.