Ústavní soud definitivně rozhodl o horoměřických domcích z HH Systému. Lidé, kteří ty domky postavili a zaplatili dvakrát, byli vyvlastněni, aby svou finanční bilanci mohla zlepšit firma s neznámými vlastníky, sídlem na Kypru, toho času v likvidaci.

I kdybychom připustili, že horoměřičtí domkaři opravdu udělali nějakou formální chybu, pořád platí, že jde o křiklavou nespravedlnost. Když zákonodárci schvalovali příslušné zákony, prostě jim nepřišlo na mysl, že by mohl nastat takový případ. Od toho je soud, aby takovou mimořádnou okolnost zohlednil.

Hanebné rozhodnutí otevírá obecnější otázku. Potřebujeme vůbec ústavní soud? Máme pocit, že naše svobody jsou lépe chráněny? Byli bychom na tom lépe, kdyby ústavní soud nepřikázal podepsat Lisabonskou smlouvu? A když nějaký hospodský léta buduje živnost, a pak musí hospodu zavřít kvůli zákazu kouření (což pro něj fakticky znamená vyvlastnění), pomůže mu ústavní soud? Když jsou lidé vyhazováni z práce za nesprávné názory, chrání ústavní soud jejich svobodu projevu? Vydává aspoň taková rozhodnutí, že to dává občanům jistotu férového vymáhání práva?

Obávám se, že jsme narazili na další úplně zbytečnou, a často dokonce škodlivou instituci. Přinejmenším v současné podobě. Není náhoda, že když v Maďarsku a Polsku obnovovali demokracii, museli se mezi prvním vypořádat s ústavními soudy.