Jaderná „pětka“

V prosinci 1958 nedaleko německého města Fürstenberg  se blížilo dokončení velké tajné stavby. Sovětští specialisté nenápadně vyvezli a umístili v NDR dvě divize nejnovějších balistických raket středního doletu R-5M s jadernými hlavicemi.

Čtyři rakety byly namířené na Anglii, osm na Paříž, Brusel, Bonn a Porúří v NSR. Pravděpodobný protivník o tom neměl ani tušení. SSSR poprvé umístil takové zbraně na cizím území.

R-5M nebyly ve východním a západním Německu dlouho.  Už na jaře 1959 se obě divize vrátily do Kaliningradské oblasti. V té době již byla zařazena do výzbroje R-12 s doletem 2080 kilometrů, proto nebylo nutné umísťovat rakety v zahraničí. R-5M zůstala v bojové pohotovosti až do roku 1968.

Dmitrij Kozlov stál v čele tohoto vývoje v 50. letech. Do práce na „pětce“ se pustili po neúspěchu s „trojkou“, do jejíhož projektu vložili příliš mnoho nesplnitelných požadavků. R-3 měla například létat do vzdálenosti tři tisíce kilometrů. Nepodařilo se toho dosáhnout, neboť chyběly zkušenosti, materiál i zařízení.

Dolet R-5 byl omezen na 1200 kilometrů. Aby byla maximálně odlehčena konstrukce, z rakety byla odstraněna hermetická přístrojová komora a tepelná izolace kyslíkové komory.

R-5 byla „vypilována“ podle potřeb výbušné bojové hlavice vážící tunu, ale vojskům byla předána modifikace R-5M – první na světě balistická raketa s jaderným pohonem.

Při doletu 1200 kilometrů mohly tyto rakety i z hranic SSSR zasáhnout jakékoliv objekty NATO v západní Evropě. Byly jimi přezbrojeny téměř všechny divize inženýrských brigád rezervy Nejvyššího vrchního velení a ve vojenském letectvu se s touto raketou seznámilo hned 15 pluků.

Dálková „sedmička“

V lednu 1960 byla do výzbroje předána R-7 – první mezikontinentální balistická raketa na světě, která dokázala odpálit bojovou hlavici o výkonu tří megatun na osm tisíc kilometrů. Tato raketa je hlavním projektem Dmitrije Kozlova.   

Následkem toho jaderná převaha USA, které sázely na bombardéry, skončila. Sovětský svaz získal možnost zasáhnout americké území bez účasti letectva.

Raketa byla navržena podle „balíkového“ schématu. První stupeň se skládal ze čtyř bočních bloků symetricky rozmístěných kolem druhého stupně. Druhý obsahoval přístrojový prostor, nádrže na oxidační činidlo a palivo, motorový prostor, hnací motor a čtyři řídící agregáty. Kapalný kyslík působil jako oxidační činidlo a petrolej jako palivo.

K cíli naváděl „sedmičku“ kombinovaný systém řízení. Jeho podsystémy odpovídaly za stabilizaci během letu. Náklon, klopení a otáčení rakety byly prováděny pomocí vzdušných kormidel a rotačních komor kormidlových motorů.  

R-7 je považována za nejúspěšnější sovětskou raketu. V roce 1957 vynesla na oběžnou dráhu Země první umělou družici, v roce 1961 – první pilotovanou kosmickou loď s člověkem na palubě. Současné nosné rakety druhu Sojuz jsou přímými potomky právě této rakety.

Vojenský „Sojuz“

V polovině roku 1967 skupina konstruktérů pod Kozlovovým vedením vytvořila plnohodnotný model neobvyklé kosmické lodi 7K-VI vyzbrojené vysokorychlostním automatickým leteckým dělem NR-23 ráže 23 mm. Tato zbraň byla uzpůsobena ke střelbě v bezvzduchovém prostoru a byla určena k obraně kosmické lodi před stíhacími družicemi a nepřátelskými inspekčními raketami.

Vojenská kosmická loď vyvinutá v rámci tajného programu Zvezda byla vybavena optickým zaměřovačem OSK-4 s fotoaparátem pro zachycení zemského povrchu.

Speciální aparatura Olovo umožnila pozorovat odpalování balistických raket. Zdrojem energie byly dva radioizotopové termogenerátory.

V lednu 1968 byl projekt z řady důvodů uzavřen. Mimořádně cenné zkušenosti získané projektováním vojenského Sojuzu byly velmi užitečné při vytváření mnohomístných kosmických lodí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce