Zcela jistě jsme svědky totalitního chování. Aktivisté a jejich spojenci chtějí změnit životní styl stovek milionů lidí a detailně ho řídit. Okázale opovrhují občanskými svobodami, naprosto odmítají demokracii. Vidíme cenzuru, vidíme volání po represích. Mnozí oprávněně poukazují na blízkou podobnost s nejzběsilejší fází ruského bolševismu či maoismu.

Jenže to nestačí k nastolení totalitního režimu. K tomu potřebujete i další prvky:

• Relativně jednotnou ideologii a systém požadavků, které se dají vymáhat,


• Ekonomický model. I ten nejzbídačenější režim musí nějak zajistit výrobu potravin a dalších základních produktů, i kdyby měly být k dispozici jen pro příslušníky silových složek,


• Schopnost zapojit do systému i další generaci.

Nacismus, bolševismus, měly poměrně jasnou představu, jaký režim chtějí vytvořit, a jak ho chtějí udržovat. Stejně jako tyranie před nimi. Jenže tady narážíme na směs výkřiků, které si navzájem odporují, a především – jsou neustále v pohybu.

Co je dnes povinným dogmatem, to za pár hodin nebude platit. Co je dnes radikálním programem, to může být zítra rozcupováno někým ještě radikálnějším. I svatá Gréta může být každým okamžikem obviněna z rasismu nebo z toho, že diskriminuje pedofily. Nic není stabilní, neexistuje žádná konkrétnější představa, co by mělo následovat. To není cesta k totalitnímu systému, to je cesta ke zhroucení.

Není ovšem vůbec vyloučeno, že z toho zhroucení a následného chaosu by mohl vzejít někdo, kdo bude schopen opravdu nastolit brutální tyranii.

V každém případě platí, že pro lidské životy ti klimatičtí aktivisté představují větší hrozbu než jakákoliv reálně myslitelná ekologická katastrofa, dodává socilog Petr Hampl.