Ministr zahraničí USA Mike Pompeo byl ze své strany velmi dojat podporou evropských spojenců a poděkoval jim za to na Twitteru. Vyzval všechny země, aby „se připojily k odsouzení íránských akcí“.

Před pouhými několika lety by vyvolal podobný vývoj událostí rozmanitá prohlášení na vysoké a nejvyšší úrovni ze všech koutů světa, nervózní napětí na trzích a nesčetné prognózy ohledně trestu, který přichystá Západ pro odpadlickou zemi, a následků těchto opatření pro světovou ekonomiku a politiku.

Nyní však projevená transatlantická jednota vyvolává v nejlepším případě jen netečnou (a v tom nejhorším případě i škodolibou) zvědavost: no a co? A co dál?

Příčina podobné neuctivosti je jasná. Až příliš zřejmá dokonce i pro nezasvěcené občany, o odbornících už ani nemluvě, je absence u Spojených států dobrých nebo alespoň přijatelných variant jednání za vzniklé situace. A mluvit o kolektivním Západu jako o celistvé geopolitické síle už také nemůžeme a nedávné francouzsko-britsko-německé komuniké na tom nic nemění.

Na špičce své velmocenské mohutnosti měly Spojené státy široký výběr prostředků, který zaručoval nepřijatelnou škodu státům upadlým v nemilost. Zaručovalo to USA: a) bezpodmínečné podřízení spojenců; b) poslušnost většiny zemí světa z obav vyvolat proti sobě hněv hegemonu a c) ukázkové tresty nečetných renegátů, kteří se přece jen odvážili jim hodit rukavici.

V daném okamžiku všechny tyto americké „biče“, když ne úplně, tak alespoň do značné míry ztratily svou efektivitu, a tedy i prostě ztratily smysl.

Už velmi početné příklady (včetně Ruska a Íránu) dokázaly, že ekonomické sankce včetně těch nejtvrdších nezajišťují až příliš často žádoucí výsledek, jakým by byl pád pro Washington nepohodlné moci. Přičemž vyšlo najevo, že tomuto nátlaku jsou schopny čelit po dlouhá léta i tak malé a ekonomicky zdánlivě slabé země, jako jsou KLDR a Venezuela. O silových metodách už tím spíše nemůže být ani řeči.

Od dob četných úspěšných vojenských operací Západu proti svrchovaným státům v 90. letech a po roce 2000 uplynulo už dost času a ona vítězství měla takové vedlejší účinky, že se člověk mimoděk zamyslí, jestli by nebylo lépe to prohrát. Vyšlo by to levněji. Nedávné zmaření dohod s táliby, které by Američanům umožnily důstojný odchod z Afghánistánu, to názorně potvrzuje.

A 10. léta 21. století dala Spojeným státům a jejich mladším partnerům hořkou syrskou pilulku, po níž vojenská moc NATO už vůbec není vnímána jako naprostá a neporazitelná síla. Přičemž tuto jistotu ztratili mj. i samotní členové Severoatlantické aliance a také USA v jejím čele. Víc než to: podle všeho teď z toho mají Američané  komplex a začali se obávat použití vojenské síly, každopádně už nechtějí nová dobrodružství. Ukázali mj. slabiny v konfrontaci s malou, ale zubatou Severní Koreou. A neodvážili se zasáhnout ani proti mnohem slabší z vojenského hlediska Venezuele na vlastních „záhumencích“.

Za této situace vypadá jakékoliv jejich vyhrožování použitím vojenské síly proti Teheránu naprosto nepřesvědčivě a svět jej hodnotí právě takto.

A co se týče nejtvrdších „ze všech, které se kdy zaváděly“ sankcí, které, jak slíbil Donald Trump, „pošlou Írán do pekla“, tak tam ta blízkovýchodní země už jednou byla a vrátila se zotavená a spokojená.

Není divu, že čerstvé prohlášení Evropanů patří podle názoru většiny odborníků do kategorie formální rétoriky, která nijak neovlivní obnovení jejich spolupráce s Íránem včetně vytvoření alternativních finančních mechanismů, které budou pro Washington nedosažitelné.

V důsledku toho nezbývá Spojeným státům nic jiného, než nevydávat americká víza íránským (stejně jako ruským) účastníkům zasedání OSN.

Opravdu velmocenské gesto.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce