„ČSA šlo do kytek. Je to věc peněz. Lidi, kteří by dali srdce za ČSA, ty postupně vyhazují z práce,“ tvrdí Ivan Ševčovič.

Kromě zvukové nahrávky se také můžete podívat na dvě videa. O víkendu jsme se vypravili do Zruče u Plzně do Air Parku prohlédnout si legendárního Tupoleva TU-104 a neméně slavný (vládní) TU-154M. (viz níže)

Pan Ševčovič nám předně řekl, že dříve byla dráha pilota pečlivě plánována. Byl to delší proces. Dnes se lze stát pilotem dokonce v jakémsi zrychleném postupu.

„Je to věc peněz,“ zhodnotil situaci Ivan Ševčovič.

Za časů ČSSR se prý šlo stát pilotem skrze nejprve dráhu vojenského letce. Tu pak korunovala kariéra u ČSA. Jinou cestou byla kariéra přes Slovair a Svazarm (pan Štefanovič je Slovák): zkrátka si člověk prošel leteckou dráhu pěkně od kluzáků, přes motorová sportovní letadla, vrcholem pak byla opět dráha u Československých aerolinií. Pan Ševčovič: „Já osobně jsem šel po linii Slovairu, začínal jsem jako plachtař na větroních.“ Jeho kariéra však obnáší i zkušenost dispečera letového provozu.

Jaké jste si osvojil typy letadel?

Ševčovič: První mé dopravní letadlo bylo Jak-40, z JAKu jsem přešel na ATRka (42 a 72), také jsem létal na TU-134, pak byl Boeing a Airbus A-320.

Ve Zruči u Plzně jsme se byli podívat na tam vystavené stroje TU-104, TU-134, TU-154M. Mohl byste porovnat tyto stroje se západními? Po revoluci se porovnávaly neférově sovětské stroje ze 60. let s daleko modernějšími západními…

V těch časech byla letadla vyrovnaná. Sověti měli lepší aerodynamiku, Američané zase avioniku a motory. Rusové neměli problém s palivem, nestarali se o ekonomičnost motorů. Západní letecké motory Rolls-Royce měly tenkrát navrch. Oproti „sto padesát čtyřce“ srovnatelný Boeing spotřeboval méně paliva při stejném užitečném nákladu. TU-134 bylo ale zvláštní letadlo. Byl to přestavěný bombardér. Jedna z modifikací byla upravena i pro práškování.

„Túčko“ 134 bylo prý velmi živé letadlo. Je to tak?

Ševčovič: Co více. Je to poslední letadlo, s nímž šlo tak hladce přistát, že jste neměl šanci zpozorovat, že už jste na zemi. Dnes se hraje na „positive landing“. Musí to trochu drcnout, aby se zapnuly všechny jističe a spínače…

Sověti s některými stroji přistávali tak, že těsně před dosednutím zapínali obraceče tahu motorů…

Je to možné, jinak TU-134 měly brzdící štíty pod trupem. Později se demontovaly. Co bylo však nebezpečné, přistávalo se na volnoběh a s plně vysunutými klapkami. To bylo v době, kdy se dbalo o nižší hlučnost letadel. V ČSA dosluhovala sovětská technika. Tehdy zelení šli po decibelech a chemii (emisích). ČSA platívaly pokuty, pokud míra hluku přerostla kritické hodnoty. Například se měřila hlučnost u takových objektů, jakými jsou nemocnice.

Jak se díváte na to, kam se vyvinuly Československé a České aerolinie. Mám pocit, že z nich mnoho nezbylo.

Je to choulostivé téma. ČSA formálně fungují. Ale jakmile je stát prodal, Travel Service využívá jen značku OK.

Letěl jsem několikrát s ČSA, ale ve skutečnosti už tento nápis na letadle ani nebyl… Dokonce před přistáním v Praze nezahráli ani Vltavu a pilot také tradičně neměl během letu informativní hlášení o výšce, rychlosti…

ČSA šlo do kytek. Je to věc peněz. Lidi, kteří by dali srdce za ČSA, ty postupně vyhazují z práce. Zajímavé původní linky ČSA už nejsou… Jiné velké státy jsou tradičně hrdé na své původní národní aerolinie. Co se u nás děje, to je fuj…

(Zbytek rozhovoru s Ivanem Ševčovičem sledujte na zvukové nahrávce. Zajímavá je prognóza pana expilota, co vlastně ČSA nejspíše čeká a co je nemine.)

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce