Asi nejpříhodnější termín, který mě napadl, je permanentní barevná revoluce vyznačující se opakovanými demonstracemi, které mají korigovat výsledky voleb. Politický systém zastupitelské demokracie s politickými stranami, volebními programy, volbami a politiky, kteří jsou v nich voleni, se náhle stává téměř nicotným ve srovnámí s davy lidí, kteří proti němu přišly demonstrovat.

   

Alespoň dle názoru svolavatelů těch shromáždění, kteří znají recept na všechny neduhy naší společnosti a vědí vše. Kdo nemá být prezidentem, premiérem, ministrem, jak má fungovat spravedlnost a soudy. Stačí se sejít a vykřikovat ta správná hesla, křepčit na pódiu ve žluté košili a hnědých kalhotách. Ve jménu demokracie trhat listy z Ústavy České republiky. A naše země se pak stane lepší a demokratičtější. Dokonce milionkrát demokratičtější.

   

Přiznám se, že jsem trochu na rozpacích, nakolik mám v českém prostředí brát vážně podobné jevy jako je již pětiletá snaha o barevnou revoluci (červené karty se poprvé objevily 17. 11. 2014!) či školní stávky proti klimatickým změnám. Na jedné straně je lze považovat za doklad toho, že opravdu žijeme v demokracii, na té druhé ovšem nelze přehlédnout prvky nenávisti vskutku přísudečné, které z pódia zaznívají. Politika prosazovaná osobními útoky charakterizovala ve druhé polovině dvacátých let minulého století nástup nacismu a fašismu.

   

Následující dva měsíce do třicátého výročí 17. listopadu 1989 budou  příležitostí pro organizátory demonstrací a jejich sponzory vyzkoušet, zda česká společnost je již natolik rozdělená, aby bylo možné vyvolat vážnou politickou nebo ústavní krizi. Zdá se mi, že ani pět let neúspěšných pokusů je od toho neodradilo. V dobách konjuktury bývá takové snažení obvykle marné. Proto si myslím, že ani oslavy třicátého výročí v režii České televize a Milionu chvilek současné vládní koalici nijak neublíží. Ani v případě, že aktivista Minář bude na pódiu trhat listy z Trestního řádu a Trestního zákoníku.

   

Daleko nebezpečnější situace může nastat, až období prosperity skončí, a přijde krize. Již vzpomenutá historie nástupu totalitních hnutí nás poučila, že každá krize přináší možnost úspěchu hlavně pro ty, kdo mají na složité otázky jednoduché a hlasité odpovědi. Když se politika přestěhuje na ulici, obvykle nechá na dlažbě ležet také moc. Pak záleží na tom, kdo ji první sebere. S tím organizátoři barevných revolucí kalkulují.