Zmiňuji se o smrti této osobnosti, narozené v 1913 v dnešní Banské Bystrici z několika důvodů. Feingold přežil pobyty ve čtyřech koncentračních táborech (Auschwitz, Neuengamme, Dachau a Buchenwald). Při osvobození v roce 1945 vážil 32 letý Feingold necelých 40 kg. V roce 1948 otevřel v Salcburku obchod Wiener Moden. Vždy pečlivě oblečen, s perfektně učesanými vlasy a upraveným knírem přicházel na setkání, jednání nebo na vítání návštěvníků Salcburské Synagogy, o kterou se celá desetiletí staral. Feingold patřil do skupiny DP, tzv. Displaced persons. Doporučuji především mladým seznámit se s definicí DP. Nedá se totiž vyloučit její moderní forma v budoucnosti. DP vytvořili v Salcburku ke konci května1945 společenství cca10 000 Židů, pro které bylo zřízeno šest táborů… 

Zmiňuji se o Feingoldovi také proto, že chtěně - nechtěně se stal pomocníkem cca 100 tisícům uprchlíků. Převáděl je přes průsmyk Brennerpass do Itálie. Těch posledních 5.500 uprchlíků v roce v roce 1947 převedl spektakulárně pěšky přes známý a 2634 vysoký Krimmler Tauern. Spektakulárně, protože riskoval svůj život, využil své znalosti italštiny k obelhání italských celníků. Těm uměl vysvětlit, že se jedná o zajaté Italy s právem na návrat do země. Feingold nikdy nečekal ocenění, nedělal ze svých činů hrdinství a pomáhal. Často i s pomocí humoru. Když se ho Salcburský Arcibiskup zeptal před rokem (ve věku 105 let), co má člověk dělat, aby se dožil tak vysokého věku, Feingold odpověděl (citát ze SZ, 9.6.2018): Machen Sie es wie ich, heiraten Sie eine junge Frau! (Dělejte to, co dělám, ožeňte se s mladou ženou!) Jeho druhá manželka, Hanna je o 35 let mladší…

Druhou novinkou posledních dnů pro mne je péče Britské vlády o občany a společnosti, které budou postiženy brexitem. Po obdržení první informace ve spojení s mým bývalým působením v UK jsem se přihlásil na [email protected]. Nestačím se divit obsahu a rozsahu informací, které dostávám několikrát za den. Za to se divím deficitu informací o brexitu z Bruselu a Prahy. Proto nabízím možnost informovat se všem těm, kterých se brexit přímo nebo nepřímo týká, nebo mají prostě zájem…

Zájem by mělo vzbudit lstivé konání vicepresidenta EK, Maroše Šefčoviče (1966), jehož se dopustil včera v přímém přenosu po jednáních trojky EU – Ukrajina – RF o tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu. Tak lze interpretovat informace sloužící k nepřímému (diplomatickému) pomlouvání a připisování viny Ruské federaci. Podle mého hodnocení, tranzit plynu přes Ukrajinu skončí k 31. 12. 2019, k prodloužení smlouvy o tranzitu na 10 let, jak to chce Ukrajina po našeptání EU, nedojde, podobně jako nedojde k prodloužení smlouvy o jeden rok, jak to navrhuje RF. Proč? Důvody jsou jednoduché: 1) Minské dohody již dávno neplatí. 2) Prodloužení smlouvy o tranzitu plynu by zmenšilo počet důvodů obviňovat RF ze všeho možného a snížilo by napětí v Evropě. 3) USA nepustí Ukrajinu na svobodu, protože velice dobře vědí o jediném tajemství krtka: Ten pořád hledá světlo, přičemž miluje tmu.

To neplatí pro prezidenta Putina. U něho zraje rozhodnutí konečně aktivně konat. Konat dříve, než dojde k vojenskému konfliktu mezi NATO a RF. Všechny zásadní systémové a hodnotové problémy se v minulosti řešily válkou. Putin bude muset konat nehledě na skutečnost, že stavba státu, který byl při převzetí v troskách a nemá vlastní ideologii, není ukončena. V dnešní uspěchané době to části ruské veřejnosti nevyhovuje, proto se od systému odklání. Ruští neoliberálové v úřadech, ministerstvech a v mediích, nesnažících se o žurnalismus s vyrovnaným informačním obsahem toho, co potřebuje změnu (včetně praxe dokazující staré pořekadlo ze sovětské éry – Oděsa je máma, Rostov je táta) a s příklady skutečných příběhů pozitivních změn, kterých je v RF dostatek, se křečovitě snaží zpomalit nebo zastavit nezbytné změny hospodářského, bankovně – finančního a soudního systému, včetně části ústavy RF.

Jaký by dnes nebyl stát zvaný Ruská federace (cynických nadnárodních korporací) s vyspělou armádou, jeho budoucnost patří novému systému. Podobnému tomu, co označuji jako moderní osvícenskou diktaturu, jinými slovy: systém podobný působení vody. Proč? Protože žádná ze známých forem demokracie a neoliberálních systémů není schopna vyřešit základní konflikty současnosti s mocí, kterou reprezentují generace X (1966-1976 u moci, včera představená lstivě formulujícím komisařem Šefčovičem,1966), Y (1977-1994 již částečně u moci) a Z (1995-2012, využívaná a zneužívaná podobně jako Gréta). Až dozrají sněhové vločky (od 2010) do volebního věku, nebo volební věk bude pro ně snížen a internet se stane opravdu včerejškem, nedávný průzkum o přání Evropanů být neutrálními ve vojenském konfliktu mezi NATO a RF definitivně dokáže hluchoněmým a slepým, že jakýkoliv plán je dobrý, jenom do prvního střetnutí. Jeden z mnoha důkazů nabízí neúspěch sestřelení cca 10 dronů v SA prý nejnovější, zcela určitě ale nejdražší PRO na světě, s cenou jedné rakety ve výši cca 3 milionů USD. Pro systém založený na působení vody mluví jednoznačně její bezforemnost a přizpůsobivost (k formě, okolnostem atd.) a její síla (v klidu a toku).

V kontextu základních konfliktů současnosti a jejich možného řešení nabízí prezident Putin, jako tvůrce nové módy politického vůdce (sportovního typu, chladnokrevně myslící s tichým hlasem, pohledem rozvědčíka s empatickým úsměvem, abych jmenoval několik vlastností) možnost srovnání s odumírajícím americkým typem politického vůdce. Toho výstižně popsal mimo jiné Zbigniew Brzezinski (1928-2017) v knize Velká šachovnice. Za zmínku a pro srovnání stojí i změna v chování japonského vůdce a samozřejmě našich pseudovůdců.

Prezident Putin maká podobně jako premiér Babiš. V podobném prostředí, ale s nesrovnatelně větší odpovědností. Tu vyžaduje beznadějně zastaralé prostředí tvořené úředníky, zastaralá a obnovy neschopná, ani s pomocí IT, státní správa a paradox doby. Ten tvoří dnes mimo jiné tzv. moderní legislativa. V RF dovoluje například manželství ruského vojenského letce a kosmonauta (Mělničenko, od roku 1987 s 6 lety a 827 dny, 9 hodinami a 22 minutami ve vesmíru) s americkou občankou (Dmitrijevou), pracující v řídícím středisku NASA v Houstonu, uzavřené s pomocí amerického advokáta. Světe (ne) div se, ale i dvojité a trojité státní občanství příbuzných důstojníků bezpečnostních složek, členů parlamentu apod. je v RF možné. Možné je mnoho. V létě 2018 zatčený úředník Alexander Postrigan, ve funkci od roku 1992 do 2014, mohl nakrást 1.700 nemovitostí a pozemků, auta, a držet doma v hotovosti více než 5 miliard rublů, má být demokraticky souzen! To je důkaz neschopnosti demokracie a absence etiky a morálky v systému a advokacii. Nebudu pokračovat. Nepoučitelné elity, včetně neoliberálů, pro které se stala angličtina lingua franca, a smích, zlo nebo politování vzbuzující osobnosti bez daru milosti (bez charizmatu) v opozici, dokreslují paradox doby. Ten představuje hlavní nebezpečí pro stát. ČR nevyjímaje. Proč?

Nebezpečí, které se na venek reprezentuje objektivní degradací politických elit, často i fysiognomickým výrazem, a nemožností zvýšení jejich kvality kurzy, tréninkem, školením a předpisy z Bruselu, existuje na Západě i na Východě. Přidám-li do hodnocení globální hloupnutí společnosti způsobené globální kulturou, podobností vzdělávacích systémů (s dominancí angličtiny jako lingua franca), orientací na konzum a spotřebitelské hodnoty, nemohu identifikovat potenciál v dostatečné kvantitě a kvalitě, který by mohl zaměnit současnou výkonnou elitu. Problém rotace a výchovy nových elit proto odpadá. To i kvůli nedostatku zdravého rozumu a nepochopení toho, co si dovoluji občas vyslovit: Zapomněl jsem více, než jsem se naučil. A také co stojí v úvodní části knihy Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7): Nemoc Evropy, Hora Pravdy a Válka a Mír ve 20. Století.

V úvodu je popsána role kvality doby. I pro výchovu nových politických elit.  Nejistota, krize na všech frontách života, regionální a obchodní války a korupce zabalená v pokrytectví, nedovolují na Západě ani na Východě akceptovat radikální řešení. Proto se budeme muset uspokojit s evolucí a nečekat revoluci. Za to ale může kdykoliv přijít nenadálá smrt. Přísloví, lepší konec se slzami, než slzy bez konce, zůstane příslovím. Nebezpečí náhodné velké války se bude zvyšovat. My v Evropě bychom měli být vděční i v dnešní situaci především Putinovi za to, že se nevrhnul, a s pravděpodobností hraničící s jistotou se nevrhne do dobrodružství.

Proto slovo Bůh v názvu příspěvku nelze brát doslovně. Bůh neznamená nic jiného než vyšší sílu a vzájemně se vylučující pojetí osobní a univerzální. Osobní a univerzální jsou neoddělitelně spojeny, nelze je rozdělit. Proto obsahuje univerzalita tolik osobního a současně záhadného, způsobujícího neporozumění u degenerujících elit. Českým Hřibům, Kolářům, Minářům & Co doporučují si přečíst Tao te ťing (čínsky: 道德經, v pinyin Dào dé jīng), Kniha o Cestě (Tao) a její Síle (Te) a těm, kdo nemá čas číst knihu, tak alespoň báseň o vodě. Není dlouhá. Z časových důvodů ji ale nemohu uvést v překladu. Proto se zmiňuji o myšlence básně, nabízející lekci O skromnosti. O harmonii. O otevřenosti ke změnám.

Kniha má 81 textů a je rozdělena na dvě části. První část se zabývá otázkami ontologie, metafyziky a světatvorby. Druhá část pojednává zejména o politické tematice a správné vládě. Obsáhlý výklad v češtině nabízí Egon Bondy (Čínská filozofie, 1993), Oldřich Král (Čínská filosofie, 2005), a Anne Cheng (Dějiny čínského myšlení, 2006). Překlad Krebsové je filozoficky promyšlený, překlad Krále je více odborný. Oba překlady jsou z roku 1971. Historik S’-ma Čchien popisuje vznik knihy následovně: Lao-c´ pěstoval tao a ctnost. Učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména. Žil dlouhá léta v království Čou. Když viděl, jak dynastie upadá, opustil zemi. Došel k pomeznímu průsmyku Chan-ku. Strážce průsmyku jej s radostí přijal a řekl: Pane, vidím, že hodláte odejít do ústraní. Nemohl byste předtím sepsat knihu pro mé poučení? Na to sepsal Lao-c´ o dvou dílech, něco přes pět tisíc slov, v němž vyložil zásady své nauky o tao a ctnosti. Pak odešel. Nikdo neví, kde ukončil své dny … My dnes ani s pomocí technologií také nevíme, kdy a kde ukončíme své dny. Za to však mnozí z nás vědí, že Boha lze najít v každé kapce vody.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce