Poté, co v noci z 21. na 22. srpna byl pomník Ivana Koněva v Praze 6 pošpiněn vandaly, starosta městské části Ondřej Kolář (TOP 09) odmítl jeho očištění, místo toho navrhl jeho přemístění. Vyprovokoval tím obnovení veřejné debaty o roli sovětského maršála a Rudé armády v českých dějinách, zároveň sklidil kritiku jak ze strany části českých politiků, tak i ruských úřadů, včetně ruského ministra kultury Vladimira Medinského. Proti návrhu vystoupila i řada českých občanů.

Ve čtvrtek 12. září však zastupitelstvo městské části Prahy 6 schválilo, že památník maršála z náměstí Interbrigády bude přemístěn do muzea a nahrazen novým památníkem osvoboditelům Prahy. I když se mohlo zdát, že kauza pomníku tím skončila, objevují se stálé ti, kteří proti tomu pořád protestují. Stalo se tak i v případě Michala Šulce, který se připoutal řetězem k soše Ivana Koněva v pondělí po čtvrté hodině odpoledne, připoutaný zůstal až do večera. Na místo dorazili policisté, ale aktivistu nezadrželi vzhledem k tomu, že k žádnému narušení veřejného pořádku nedošlo.

Co Vás k tomu vlastně vedlo?

Šulc: Já bych vám to zdůvodnil několika větami. Já jsem jeden z těch, kterých se odstranění tohoto památníku hluboce dotýká. Můj děda totiž bojoval po boku pravě ruských vojsk a maršála Koněva, vlastně z Buzuluku až do Prahy, sváděl těžké boje na Dukle, kde se mu cestou podařilo, když byl generál Ludvík Svoboda raněn, tak vlastně mému dědečkovi se podařilo zachránit mu život na bojišti, kde byl vlastně potom panem Svobodou vyznamenán. A já jsem vlastně z přímé linie jeho vnuk, dá se říct, takže jsem to cítil jednak jako svoji povinnost, jednak si prostě myslím, že jednání zastupitelstva Prahy 6 je prostě skandální a akorát má z mého pohledu přilívat olej do zhoršování vztahů mezi Českou republikou a Ruskou federací, což tady nikdo o to nestojí, spíš naopak. Já jsem toho názoru, že bychom měli razit cestu míru a naopak prosperity a jakoby ty vztahy stabilizovat na maximální dobrou úroveň. Tohle se mi absolutně nelíbí. Takže to byl hlavní důvod, proč jsem udělal tento čin.

Neměl jste kvůli této akci nějaký problém v práci?

Já funguju jako osoba samostatně výdělečně činná, stavím lidem střechy, takže jsem si dohodnul, že na tu zakázku, na kterou jsem měl nastoupit včera, o den dříve, tak jsem si se zákazníkem dohodnul, že mi ten den počkal, takže v pořádku. Půjčil jsem si peníze z banky, šel jsem teda do minusu, protože peníze pro mě nejsou v takové chvíli vůbec důležité, prostě pro mě bylo důležité provést ten akt.

Jaká byla reakce na váš čin?

Reakce lidí, kteří byli přímo na místě, které to přitáhlo. Tak ti se mnou vlastně vesměs souhlasili, dá se říct až na jednu výjimku. Pán tam začal lepit hanlivé výrazy přímo nade mě a přímo na památník, tak jsem mu to strhnul, varoval jsem ho, ať si to nalepí někde na schodech, ať to nelepí na památník. Vylepil to tam opětovně, tak jsem to opětovně strhnul a pak jsem to teda ukázal televizi Raptor. Tam bylo něco hanlivě napsáno o Rudé armádě a o panu Medinským, to jsem nehodlal akceptovat, takže to šlo prostě do koše. Jinak lidé byli super, policie musím říct, že se ke mně chovala velmi vstřícně, vlastně zkonstatovali, že neshledali nic, že bych páchal nějaký trestný čin nebo vyzýval k nějaké nenávisti nebo něco. Takže na policisty si taky stěžovat nemůžu. Bylo to všechno super. Lidi naopak to jakoby právě přitáhlo, ten zájem těch lidí i starších i mladších. Byli tam i někteří lidé, kteří třeba s panem Koněvem jakoby úplně nesouhlasí, pro ně je to třeba kontroverzní pán nějakým způsobem. Ale tak jsme se tam s nimi bavili, tak prostě jsme došli k názoru, že ve spoustě věcech, které jsem říkal, vlastně s nimi souhlasili a vlastně s tím, že by tam ten památník měl zůstat. I když třeba s panem Koněvem nesouhlasí, takže i tak by ho tam chtěli zachovat, považují to celé za holý nesmysl. Takže většina lidí opravdu za tím památníkem spíš stojí. Nebylo tam moc těch, co křičí taková ta ošklivá hesla, nenávistná hesla. Takže cela akce proběhla docela v pořádku, jako v klidu.

Přišli ruští turisté, pár přijel až ze Samary se podívat, co se vlastně v té Praze 6 děje. A když mě pak spatřili u toho pomníku, já jsem tam neměl ani vodu, šel jsem opravdu jako na sucho. Oni byli tak hodní, že mi vlastně nabídli, jestli nechci jídlo koupit, dokonce pán mi nabízel peníze, to jsem se teda trochu obořil, že by mě urazil, ale poprosil jsem teda o vodu. Byli tak moc hodní, že mi koupili limonádu, abych tam mohl prostě sedět až do večera, praktické jsem tam byl asi 4-5 hodin u toho pomníku připoután, od čtyř asi do devíti večera.

Jaký je Váš osobní postoj k maršálu Koněvovi, zajímáte se třeba o dějiny?

Já jsem se začal o dějiny zajímat vlastně tak okrajově, když jsem začínal zjišťovat, že politika v České republice není zdaleka v pořádku a že se ubírá zcela jiným směrem, než by mela. A vlastně ve světle těchto událostí, kdy tady kdosi z radních Prahy 6 začal otevírat staré bolavé rány. Tak vlastně ve světle těch událostí jsem si přečetl poměrně dost věcí o maršálu Koněvovi. Pro mě to není kontroverzní postava, pro mě je to jeden z největších generálů 2. světové války a podle mě mu Evropa dluží, podstatná část Evropy, za to, že dneska mohou vůbec existovat a žít poměrně, neříkám v nějakém luxusu, ale prostě žít, prostě existovat. Pro mě je to hrdina a všichni, kteří vlastně padli pod jeho velením, tak jsou hrdinové taky. Byla to válka, musel poslouchat rozkazy. Víme, že Stalin se s nikým nepáral. Nedokážu si představit, že by nějaký voják odmítl rozkaz. Já jsem tam lidem sám tvrdil, že kdyby nás osvobodil a celou Evropu Napoleon, tak tam dneska sedím pod Napoleonem, kdyby tam byl nějaký jiný velký generál, tak prostě zase, kdyby někdo obětoval tolik životů, tak prostě ta vděčnost by měla být navěky, nejenom na pár let. Já to vidím takhle, já se na to snažím a uváděl jsem to tam právě i v rozhovorech včera pro televizi a deníky, že se na to snažím dívat a nahlížet lidským pohledem a ne pohledem politiky dnešní doby. To znamená, zemřela strašná spousta lidí na všech stranách a nevidím jediný důvod, proč to nějakým způsobem hanit. A pro mě to bylo absolutně přes čáru. Nemohl jsem jinak.