Z hlediska sovětské historiografie byl tehdy zahájen pochod Rudé armády s cílem osvobodit Západní Ukrajinu a Západní Bělorusko. Z pohledu Varšavy to byl vpád Sovětů do Polska.

„Světlá“ a „temná“ strana války

V dějinách těchto dvou zemí je 2. světová válka nejdůležitější událostí společné minulosti, neboť Sovětský svaz a Polsko bojovaly proti fašistickému Německu na jedné straně. Postupem času se však vzpomínky na válku a její vnímání začaly podstatně lišit.

Podle názoru historika, vědeckého pracovníka Ruského institutu strategických výzkumů Olega Němenského se v Polsku a v Rusku dívají různě na celou strukturu války.

„Zatímco v ruské paměti znamená válka především napadení ze strany Německa a boj proti němu, pro Poláky začíná válka faktem dvojí agrese – ze západu a z východu. Vstup sovětských vojsk 17. září 1939 na východní území Druhé Polské republiky se spojil s německým útokem 1. září do jedné události, připomínající nové rozdělení země mezi historickými nepřáteli Polska. V podstatě ani celá desetiletí sovětského vlivu nedokázala změnit takové vnímání těchto událostí.

Z polského hlediska jsou v této válce dvě strany: světlá, zastoupená Polskem a Západem (především USA a Velkou Británií), a temná, na níž bylo Německo a SSSR. Výsledek války je pro Polsko částečným vítězstvím jedné ze stran (když západní spojenci dokázali porazit Německo). Vítězství je však chápáno právě jako částečné, neboť druhá ,říše zla‘ – SSSR – zničena nebyla, ale dokonce naopak – stala se silnější,“ uvádí historik. 

Jako hlavní argument potvrzující agresivní pozici SSSR v roce 1939 polská historiografie uvádí smlouvy mezi Hitlerem a Stalinem – takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, přesněji řečeno jeho tajný protokol, v němž Německo slíbilo, že ve své agresi v Polsku nepřekročí dohodnuté hranice jeho území a přiznává právo na ně SSSR. Smlouva umožňovala vstup sovětských vojsk na polskou zemi. V posledních letech je často právě Stalinovi přisuzována role motoru této historické kolize.

Druhá světová válka byla nevyhnutelná

Měl SSSR na výběr prostředky k odvrácení útoku ze strany Německa? Bartosz Bekier, polský historik a hlavní redaktor portálu Xportal.pl se domnívá, že druhá světová válka byla nevyhnutelná.

„Vypukla by tak jako tak, na tom nebo jiném místě. Moskva teoreticky měla k dispozici nástroje k dočasnému oddálení tohoto konfliktu. V roce 1938 byly mezi SSSR a Československem, vůči nimž Německo tehdy uplatňovalo své nároky, spojenecké vztahy. Pokud by byla možnost přesunu jednotek Rudé armády do Sudet a také do oblasti Moravské brány a Vídeňské pánve, Mnichovská konference by se nemusela konat a expanze Třetí říše by byla dočasně zastavena. Sovětská vojska se mohla dostat do Československa pouze přes území Polska. Praha a Moskva vedly v té době velmi nepříznivou politiku vůči Polsku. Varšava se obávala, že pokud SSSR vstoupí na polské území, zůstane tam nadlouho,“ tvrdí Bekier v rámci komentáře k historickému datu.

Jak začali krájet mapu Evropy

Vědci se často snaží provést paralelu mezi paktem Ribbentrop-Molotov a Mnichovskou dohodou uzavřenou v roce 1938 mezi Německem, Velkou Británii, Francií a Itálií, podle níž mělo Československo předat Německu Sudetskou oblast. Polsko se samo, z vlastní iniciativy, účastnilo rozdělování Československa a 2. října byla obsazena Těšínská oblast. Každý z politických hráčů sledoval své konkrétní politické cíle.

V podmínkách blížícího se nebezpečí ze strany Německa se Polsko spoléhalo na záruky Velké Británie a Francie. Je známo, že v předvečer roku 1939 probíhala vleklá jednání mezi Moskvou, Paříží a Londýnem. Uzavřít dohody s Anglií a Francií nedovolovala tvrdá politika polské vlády, která nepřipouštěla možnost, že Rudá armáda, dokonce v alianci s Anglií a Francií, se může objevit na území Polska. Právě proto Stalin ze dvou variant, které mohly oddálit válku a ochránit SSSR před velkým válečným konfliktem, vybral nakonec německou nabídku, která se nezdála bý očividná ani začátkem srpna.

Existují ještě další dvě smlouvy, na něž si málokdo vzpomene – Prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí (Německo-polský pakt o neútočení), podepsané mezi Polskem a Třetí říší v roce 1934 a Sovětsko-polský pakt o neútočení, uzavřený o dva roky dříve mezi Polskem a SSSR.

„Oba dokumenty nemají příliš velký význam,“ domnívá se Bartosz Bekier.

Pakt mezi Polskem a Německem na rozdíl od paktu Ribbentrop-Molotov neobsahoval tajné přílohy o rozdělení zón vlivu v Evropě. Pravdou je, že takové nabídky Berlín Varšavě dělal. Polákům byla nabízena především Ukrajina a Litva. Polsko však tyto návrhy důsledně odmítalo a řídilo se „politikou rovnováhy“, to znamená udržování stejného odstupu ve vztazích s Německem a SSSR, a věřilo síle svých západních spojenců. To mělo podpořit mír kolem Druhé Polské republiky. Ve skutečnosti to vedlo především ke zkrácení vzdálenosti mezi Moskvou a Berlínem a rozdělení Polska mezi sousedy. Pokud však Hitler otevřeně hovořil o zrušení smlouvy o nepoužití násilí v dubnu 1939 a nazval vojenský pakt mezi Polskem a Velkou Británií, který byl zaslán Německu, za porušení smlouvy, tak ke vpádu SSSR do Polska došlo v rámci platného paktu o neútočení, jehož ustanovení Moskva porušovala i dříve, když podepsala tajnou dohodu v rámci paktu Ribbentropa-Molotova“ domnívá se polský odborník.

Existovala šance zabránit válce?

Na otázku, proč se Polsko nezabývalo otázkou vytvoření efektivní politické unie, aby od sebe oddálilo termín začátku války, Bartosz Bekier odpověděl, že podle jeho názoru byla klíčovým faktorem nezdravá láska polských elit k Západu.

„Před zábleskem i bezvýznamného laskavého gesta ze strany Velké Británie a Francie veškeré možné politické alternativy ustupovaly do pozadí. Partnerství s Londýnem bylo pro Polsko „exotickou aliancí“, jak to definoval Stanisław Cat-Mackiewicz (polský spisovatel a publicista, předseda vlády Polské republiky, který byl ve vyhnanství v letech 1954 – 1955 – pozn.red.). V této době neměla Velká Británie dostatečný vojenský potenciál v Baltském moři, a proto ani možnosti poskytnutí bezprostřední pomoci, neboť vzdálené Polsko potřebovala pouze k vytvoření prstence kolem Německa. V té době tzv. „britské záruky“, které byly ve skutečnosti polibkem smrti, svérázným strkáním pod kola rozjetého vlaku, byly ve Varšavě vnímány s nezdravým nadšením. Důvěra spojencům posilovala také víru ve vlastní síly a velikost. Poláci skutečně věřili, že během několika týdnů polské vojsko obsadí Berlín. Taková absence rozumného, pragmatického přístupu je typická i pro současnou polskou elitu,“ domnívá se Bartosz Bekier.

Curzonova linie

Oleg Němenský uvádí, že Sovětský svaz byl nucen jednat s Německem o hranicích německé agrese v této zemi.

„Je třeba brát v úvahu, že ke vstupu Rudé armády na západní území Polska došlo až tehdy, když Polsko jako stát už neexistovalo a jeho vláda byla na útěku. Alternativou těmto akcím bylo pouze předání této země německé okupaci. V roce 2009, v předvečer 70. výročí začátku 2. světové války, Vladimir Putin, který byl pozván jako tehdejší premiér RF na oslavu na Westerplatte, v dopise Polákům nazval pakt Ribbentrop-Molotov a příslušnou politiku SSSR nemorálními, ale neomluvil se za ně. Bylo by morální darovat tato území Německu? Právě proto, aby k tomu nedošlo, podepsal Sovětský svaz tajný protokol k paktu Ribbentrop-Molotov,“ říká Oleg Němenský.

Z písemného proslovu Vladimira Putina k Polákům: „Bez jakýchkoliv pochybností můžeme zcela odůvodněně odsoudit pakt Molotov-Ribbentrop uzavřený v srpnu 1939. Ale vždyť o rok dříve Francie a Anglie podepsaly v Mnichově známou smlouvu s Hitlerem a zničily tak veškeré naděje na vytvoření jednotné fronty boje proti fašismu“.