Jeho životopis lze snadno najít na Wikipedii. Jenže neobsahuje fakta, která vám chceme dnes připomenout. Například, že maršál odmítl velení Vítězné přehlídky, což mu navrhl samotný Stalin.

Maršálova dcera Natalia Koněvová: „Po vítězství, na zasedání, na kterém projednávali plán moskevské vojenské přehlídky, navrhl Stalin, aby jí velel Koněv. Otec ale odmítl. Své rozhodnutí vysvětlil tím, že by chtěl pochodovat Rudým náměstím spolu se svými vojáky. Stalin tehdy pronesl svůj známý výrok: ‚Soudruhu Koněve, děláte se příliš důležitým.‘“ Jistě chápete, jaké následky by mohla mít tato slova…

Natalia Koněvová je dcera Ivana Koněva z druhého manželství. S první ženou, se kterou prožil 18 let, se Koněv rozvedl v roce 1940. A v zimě 1942 na Kalininské frontě, které velel, se seznámil s osmnáctiletou zdravotní sestrou Antoninou Vasiljevovou.

Přišla uklidit v domku, kde nocoval. Koněv řekl: „Buď tu hospodyní.“ A udělala to. Ruka v ruce prošli celou válku, říkal jí žertem „moje spojka“. Prožili spolu dlouhých 31 let. Maršál ale nezapomněl ani na své děti z prvního manželství. Jeho dcera Maja se stýkala s disidenty, dávala otci na konci jeho života číst knihy zakázané tehdy v SSSR, otec a dcera o nich pak dlouho diskutovali.

​V létě 2020 bude svět oslavovat 75. výročí porážky hitlerovského Německa ve 2. světové válce. Je zvykem považovat Den vítězství za svátek. Maršál Koněv si to ale nemyslel. Říkal: „Stalinovo vítězství je celonárodní neštěstí.“

Tato slova pronesl v dalekém roce 1970, když ho list Komsomolskaja pravda požádal o článek k 25. výročí vítězství. Maršál o pomoc v přípravě materiálů pro článek požádal svého bývalého pomocníka Stěpana Kašurka, který to udělal v duchu obvyklých vítězných hlášení. Ivan Stěpanovič si to přečetl a byl velmi nespokojen. Řekl: „Mohou se snad radovat rodiny třiceti milionů zahynulých a čtyřiceti milionů zmrzačených a znetvořených vojáků? Bolí je to, trpí touto bolestí spolu s mrzáky, kteří dostávají od státu kopějky.“

Kašurko se později dozvěděl, že maršál byl nahněván reakcí vyššího vedení v osobě generálního tajemníka Brežněva a „šedé eminence“ Suslova, kteří bránili jeho pokusům o zajištění příslušné péče o nešťastné válečné veterány, o dávky pro nemajetné rodiny pohřešovaných.

Koněv nakonec nadiktoval Kašurkovi příspěvek a ukázal mu dokument označený jako přísně tajný, ve kterém byla uvedena reálná čísla následků války pod velením Stalina: „Raněných 46 milionů 250 tisíc. S rozbitou lebkou se domů vrátilo 775 tisíc vojáků. S jedním okem 155 tisíc, slepých 54 tisíc. Se znetvořenou tváří 501 342. Se zraněným břichem 444 046. Jednorukých 3 miliony 147. Bezrukých 1 milion 10 tisíc. Jednonohých 3 miliony 255 tisíc. Beznohých 1 milion 121 tisíc. S částečně odtrženou rukou a nohou 418 905, bezrukých a beznohých 85 942.“

V tomto rozhovoru promluvil maršál o mnoha věcech. Také o tom, že chudoba a silně poškozené zdraví válečných veteránů je spolu s ubohým obydlím příčinou pocitu beznaděje, opilství, skandálů, nesnesitelného ovzduší v rodinách. Zoufalí hrdinové postupně klesali na dno…

Na konci rozhovoru pomocník řekl: „Soudruhu maršále, vždyť to nikdo neotiskne!“ Na což mu Koněv odpověděl: „Jen piš, dnes neotisknou, ale naši potomci to otisknou. Musí poznat pravdu, nikoliv sladkou lež o tomto vítězství! O těchto jatkách! Aby v budoucnu byli bdělí, nedovolili, aby se k moci prodrali ďáblové v lidské podobě, mistři rozněcování války.“

Na konci roku 1944 a začátku 1945 válčily s nacisty armády 1. ukrajinské fronty, kterým velel Ivan Koněv, na území Československa a Německa, zúčastnily se Berlínské operace a osvobození Prahy.

Očití svědkové vyprávěli, že na jaře 1945 kvetl po celé Evropě šeřík, zvlášť mnoho ho bylo v Československu, a obyvatelé Prahy doslova zasypali sovětské vojáky kyticemi. Maršálova dcera Natalia vzpomínala, že otec měl velmi rád šeřík, na chatě vysázel různé druhy a pečlivě se o něj staral. Právě z toho dalekého roku 1945 mu vůně šeříku připomínala vítězství. Mimochodem jeden druh šeříku vypěstovaný v naší době byl pojmenován Maršál Koněv.

Tyto podrobnosti životopisu si nepřečtete na obnovené desce, která dnes „zdobí“ pomník maršála Koněva v Praze, pomník sovětského vojevůdce, jehož životní dráha nebyla samozřejmě jednoznačná. Je ale poctivé, soudit dějiny a lidi, kteří je dělali, z pozice dneška?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce