V okamžiku karibské krize roku 1962 Sovětský svaz vlastnil na 300 dieselových elektrických ponorek a několik atomových, což byla síla, které se nemohlo vyrovnat válečné loďstvo Severoatlantické aliance. Stratégové NATO, píše NI, se proto obávali, že „se problém dá vyřešit pouze jaderným způsobem“, tedy jaderným útokem na ponorkové základny podél ruského pobřeží, jenže k tomu se západní vojáci neodvážili.

Některé z alternativních návrhů proti sovětským ponorkám byly dost vydařené, například systém zvukového monitoringu, což byl řetěz mikrofonů pod vodou, který sloužil k objevení ponorek a dosud funguje.

Další nápady, jak uvádí portál, byly dost komické až šílené. Například, poněvadž za hlavní ochranu ponorek považovali jejich slabou viditelnost, navrhli shození magnetů ze vzduchu, ty by po připevnění k trupu ponorky vydávaly zvuk stačící na zaregistrování její polohy. Nakonec i odstranění těchto magnetů by si vyžádalo určitý čas, což by snížilo bojeschopnost sovětské flotily.

Časopis dále píše, že Severoatlantická aliance přece jen tento návrh ztělesnila. Nejdřív během britsko-kanadských vojenských cvičení, když byly magnety s velkým rachotem připevněny k ponorce Britského královského námořnictva Auriga. Poskytlo to vojákům „důvod k radosti“, ale se objevily problémy. Když se Auriga na konci cvičení vynořila, magnety zablokovaly otvory na odběr a odtok vody, odstranění magnetů na moři nebylo možné, proto byly sundány až po několika týdnech v suchém doku v kanadském Halifaxu.

Magnety shozené do oceánu se později také přilepily k trupům několika sovětských ponorek, které se pak musely otočit zpět do přístavu.

Ale, dodává NI, mohla-li vojenská flotila SSSR dočasně „poslat na dovolenou“ pár ponorek, NATO si to dovolit nemohla, jejich lodě se nemohly účastnit cvičení s připevněnými magnety.

Takže tyto magnety, píše na závěr časopis, fungovaly skutečně podle plánu, jejich praktické použití nebylo možné kvůli potížím při výcviku posádky.