„Poprvé jsem nevěděl, co se tu děje. Podruhé jsem si pomyslel, že jde o prostituci. Potřetí jsem ale přesně věděl, oč jde, a pocítil jsem hrůzu. Chtěl jsem jen jedno – utéci. Po návratu do Kosova jsem veliteli řekl, že mám pneumonii. Tak jsem se z toho dostal,“ vzpomíná Albánec, který spolupracoval s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a účastnil se  přepravy zajatců z Kosova do Albánie po ukončení války v Kosovu.

Co by mohlo takto vyděsit řidiče z teroristické Kosovské osvobozenecké armády, který viděl válku a jehož výpověď najdeme ve zprávě Mise OSN v Kosovu pod pseudonymem „svědek č.1“?

Připomeneme, že tato zpráva z 30. října 2003, která byla sepsána šéfem Mise OSN (UNMIK) v Prištině a Skopje Eamonem Smithem a poslána šéfovi Vyšetřovacího oddělení ICTY Patricku Lopezu-Terresovi, se stala prvním a jedním z nejobsáhlejších dokumentů věnovaných předpokládanému obchodu s lidskými orgány v Kosovu a Albánii v letech 1999 a 2000.

Odporný nasládlý zápach                                                 

Anglicky sepsaná zpráva obsahuje výpovědi osmi anonymních svědků, jejichž jména byla z bezpečnostních důvodů nahrazena řádnými čísly a literami: zdroje č. 1, 2, 3, 4 a zdroje N, P, C, B. Všichni byli označeni za etnické Albánce. Přístupná kopie zprávy však obsahuje výpovědi jenom čtyř svědků, o výpovědích těch ostatních je zmiňováno v přiložené korespondenci, přičemž výpovědi prvních a posledních čtyř svědků se částečně shodují.

„Řekli mi, že bude třeba přepravit náklaďák z Peji do Prizrenu, PA (pozn. pravděpodobně iniciály) mi řekl, abych dělal svou práci, neotvíral pusu a abych na tento úkol zapomněl, tím se dožiji vysokého věku“, vzpomíná svědek č. 2.

Další zdroj, jehož výpověď je převyprávěna, popisuje, jak vozil do „žlutého domu“ nejen Srby, ale i zajatce z východní Evropy a bývalého SSSR, kteří mluvili slovanskými jazyky. Vzpomíná si, že v náklaďáku nebyla okna a ventilace fungovala špatně, takže několik dívek, které se v něm nacházely, se málem udusily. Kromě toho se ve zprávě uvádí, že tento svědek dostal rozkaz doprovázet vozy, které převážely části těl nebo orgány na letiště Rinas nedaleko Tirany, a také pohřbívat lidské ostatky, které ležely v černých pytlích.

Další citát: „Zdroj popsal cestu do domu jižně od Burreli (pozn. tedy do „žlutého domu“). Tam jeho supervisor řídil lidi, kteří pohřbívali, nebo pohřbívali na novém místě lidské ostatky a balili je do pytlů. Zdroj říká, že viděl 10 až 20 těl, která byla zakopávána na malém hřbitově asi kilometr od tohoto domu.“

Je zajímavé, že nikdo z osob uvedených ve zprávě UNMIK nebyl svědkem samotných lékařských operací, jeden z nich si ale vzpomíná: „Musel jsem vstoupit do pokoje domu jižně od Burreli, abych se napil vody. Pokoj byl čistý a byl v ní cítit silný zápach léků, což mi připomínalo nemocnici. Chápete, takový odporný nasládlý zápach. Udělalo se mi z toho špatně a chtěl jsem co nejdřív z pokoje ven.“

„Dva Arabové byli v uniformě UÇK. V domě byl hrozný zápach a na všech stěnách verše z Koránu,“ tvrdí další zdroj.

Byznys není válka: do obchodu se dávali nejen Srbové

Vzpomínky očitých svědků potvrzují, že velení UÇK bralo vraždy a únosy, k nimž docházelo v letech 1999 a 2000, prostě jako výnosný byznys: „C říká, že prvním dvěma Srbům vzali jen dvě ledviny, po čemž je zabili. Ta myšlenka spočívala v tom, aby se dostali na trh. Pak to začali dělat lépe a vydělávali až 45 000 (pozn. pravděpodobně dolarů) z jednoho člověka.“

„Válka a chaos po ní – to byla nejlepší situace pro byznys,“ opakuje jeden zdroj slova svého „velitele“ z UÇK.

Ke zprávě UNMIK se přikládá seznam deseti jmen zajatců poslaných do Albánie. Podle jmen jsou všichni etničtí Srbové. V samotných výpovědích se uvádí mnohem více obětí únosů převezených do Albánie za pomoci svědků – byli přepravováni ve velkých partiích z několika desítek lidí, prostě jejich jména nebyla zdrojům známá.

„Bylo tam 30 zajatců, mezi nimi jedna žena, a 10 vojáků UÇK. Čekali na nás. Zjevně šli dlouho pěšky. Byli špinaví a zaprášení, někteří z nich měli modřiny,“ vzpomíná svědek č. 2 na první „partii“, kterou odvážel z Kosova do Albánie.

Autor zprávy UNMIK Eamon Smith dospívá k závěru, že většinu zajatců tvořili kosovští Srbové unesení v červnu až říjnu 1999.

Ve výpovědích zdrojů se však objevují i unesené osoby albánské národnosti. Víc než to. Jeden ze svědků – zdroj č. 6 byl sám zajatcem UÇK, byl držen kvůli podezření ze spolupráce s jugoslávskou armádou. V dokumentu se uvádí, že jeho bratr byl kvůli stejnému podezření zabit.

„Pamatuji si, že jsem byl velmi zarmoucen, protože tam byly albánské dívky. A byly velmi mladé,“ tvrdí svědek č. 1.

Pracovník Střediska pro novinářská vyšetřování (Center for Investigative Reporting) a autor dokumentárního filmu The Kosovan Disappeared Michael Montgomery v rozhovoru pro The Balkan Insight  v roce 2009 tvrdil, že jeho vyšetřování, které se stalo základem korespondence Eamona Smithe s Patrickem Lopezem-Tarresem z ICTY, začalo vlastně pátráním po ostatcích právě albánských nezvěstných osob. O Montgomerym bude ale řeč dále.

Zatím jen poznamenáme, že ve zprávě UNMIK je následující svědecká výpověď: „Albánské dívky ze severu (Albánie) byly uneseny a využity k tomuto účelu (pozn. na orgány), místo aby byly poslány do Itálie na prostituci jako mnohé jiné.“

Pro mládež všechno

Několik svědků, jejichž vzpomínky jsou uvedeny ve zprávě UNMIK, jednohlasně tvrdí, že vězňové, které dopravili z Kosova do Albánie, byli na pohled mladí a zdraví.  

„Nevěděl jsem, kdo byli tito Srbové. Byli staří tak kolem třicítky. Podle jejich vzhledu se dalo předpokládat, že byli venkované.“  

„Strčili do minivanu čtyři srbské muže. Byli mladí a v dobré kondici.“  

Tři svědkové upozornili na neobvyklé rozkazy velitelů, aby dobře zacházeli s vězni, nebili je do trupu, nemrzačili, krmili je a dávali jim pití.  

„Myslím, že je chtěli zabít. Přitom ale přísně rozkázali, abychom je nemlátili, neporanili a také jim dávali vodu a jídlo. Bylo to již po ‚vraždách z pomsty‘, na konci července a začátku srpna 1999,“ vzpomíná nejvýřečnější svědek č. 1.  

„Přinesl jsem jim snídani. Překvapilo mne, že byla tak vydatná,“ řekl další svědek.  

V letech 1999-2000 ještě Kosovo nevyhlásilo nezávislost a bylo autonomní oblastí Srbska, jak z hlediska Bělehradu, tak z hlediska světového společenství. Mezi Kosovem a Albánií byla normální stání hranice.  

Četní účastníci dopravy mladých a zdravých kosovských Srbů do jistých míst v Albánii tvrdí, že přes státní hranici je vždy bez problémů pustili nehledě na ztíženou dopravu a masové prohlídky.  

„Jeli jsme do Kukesu, překročili jsme hranici v Morinu. Frekvence byla velká. Nikdo nás na hranici nezastavil,“ vzpomíná svědek č. 2.  

Jeden ze svědků tvrdí, že na letišti Rinas také nevznikaly žádné problémy při vývozu orgánů ze země: „S. Mi řekl, že na letišti Rinas nebyly žádné problémy. Jeho zaměstnancům dali trochu peněz, aby nad tím přivřeli oči.“  

Novinář Michael Montgomery v rozhovoru pro Balkan Insight vyjádřil podiv, proč byla poválečná pomsta kosovským Srbům tak divná: „Nebylo jasné, proč, když šlo o vraždu z pomsty, bylo třeba dopravovat lidi přes hory do Albánie? Proč je nemohli prostě zabít v Kosou jako ostatní? Ještě divnější se zdálo, když lidé, kteří dopravovali vězně, vyprávěli o tom, jak měli zakázáno jim ubližovat. Mělo by to smysl pouze v případě, že by je drželi kvůli výkupnému. Jenže moc podobných případů neznám, zvlášť když šlo o výměnu Srbů.“

„Nechceme, aby nás rozřezali na kousky“

Dva další svědkové vzpomínají na zdravotní prohlídky a vzorky, jež odebírali vězňům po příchodu na místo.  

„Během první ‚zásilky‘ do Burreli jsem slyšel, že je prohlíželi, odebírali vzorky krve. Dřív jsem také slyšel, že odebírají vězňům krev. Byl jsem v rozpacích, nač je to?“ vzpomíná svědek č. 1.

Tři svědkové tvrdí, že tam, kam dopravili vězně, viděli albánské lékaře a také jednoho neznámého původu s tmavší pletí. Jiní svědkové ho identifikovali jako Araba nebo Egypťana.  

„Jeli jsme na konec cesty, byla tam světle žlutá budova. Před budovou stálo několik lidí a dva lékaři (představili je nám jako lékaře). Jeden byl Arab, druhý Albánec jménem doktor Admir.“  

Tři svědkové vzpomínají na lékařský posudek, který dávali přepravcům vězňů.  

„Příští den jsme je dopravili do domu jižně od Burreli, ve Fushe-Kruje. Než jsme se tam vydali, předal doktor vojákovi černou aktovku. Myslím, že v ní byly papíry. Na dalších cestách nám vždy dali aktovku s dokumenty, které jsme měli předat doktorovi spolu s vězni,“ vzpomíná svědek č. 1.  

„Srbové byli vystrašeni. Během jedné zastávky nás jeden muž požádal, abychom ho zabili. ‚Nechceme, aby nás řezali na kousky,‘ řekl. V podvečer jsme je přivezli do domu jižně od Burreli,“ vzpomíná svědek č. 1 ve zprávě UNMIK.  

Podle výkladu výpovědi svědka S., měli tito Srbové všechny důvody pro tyto obavy:  

„S. mi sdělil, že v horách drží v zajetí mnoho Srbů, aby jim ‚zlepšili rozbor krve‘. Dobře je živili, intenzivně pracovali na farmách a kácení stromů. A když přišla objednávka na orgány (od zločinců z Kosovské osvobozenecké armády), odvezli je do Burreli, kde je čekala chirurgická operace. Den před operací je převezli do Fushe-Krija, na farmu poblíž. Po tom, co jim odebrali vše, co potřebovali, rovnou je tam pohřbili. Takže hroby jsou na soukromém pozemku.“  

UNMIK dospívá ve své zprávě z roku 2003 k následujícímu závěru: „Zajatci dopravení do střední Albánie byli pak přepraveni do domu jižně od Burreli, ze kterého byla udělána improvizovaná klinika. Lékařské zařízení tu použili na vyoperování zajatcům vnitřních orgánů, ti pak umřeli. Jejich ostatky byly pohřbeny v bezprostřední blízkosti.“

O podrobnostech těchto operací a o doličných předmětech bude pojednáno v dalším dílu příspěvku Sputniku věnovaném černé transplantologii.