Delfíny řadíme do ozubených kytovců, jejichž jednou z čeledí jsou delfínovití, patří vpravdě mezi podivuhodné bytosti, o nichž výzkumníci jako John Cunningham (Man and Dolphin) a další vědci soudí, že komunikují složitým fonologickým jazykem.

Člověku je delfín znám odpradávna. Několik desítek let si jsme vědomi zvláštní schopnosti delfína, již nazýváme echolokace. Elegantní tvory právem považujeme za pány oceánu – jsou inteligentní, pohybliví, přátelští. Představují dokonce jistou záhadu evoluce. Zoologové říkají, že se do moře dostali druhotně, neví se, co je donutilo odejít ze souše, zda to způsobil nedostatek potravy či velké množství suchozemských nepřátel. Není ani příliš jisté, kterého suchozemského tvora má delfín za předka. Možná dělá lidstvo chybu, když pátrá po mimozemském životě ve vesmíru. Není vyloučeno, že se nám předvádí v celé své nádheře před nosem.

Delfíni jsou možná příbuzní našich krav a koz

Delfín je savec, který rodí živá mláďata a krmí je mlékem. Nicméně podobá se rybám. Ozubené čelisti svědčí pro teorii, která za delfíní předky považuje dravé predátory či alespoň hmyzožravce, avšak struktura oka, žaludku, placenty, chromozomů či složení krevního séra delfínů by je spíše přibližovala k sudokopytníkům.

Vypadá absurdně, že by mohli být delfíni příbuznými našich krav a koz? Jen tak pro zajímavost: do čeledi dugongovitých (moroňovitých) z řádu sirén (ochechulí) patřila též Stellerova mořská kráva, známá také jako koroun bezzubý (vyhuben), která na předních ploutvích měla dokonce malá zakrnělá kopýtka; ocasní ploutev se podobala velrybím. Skutečná evoluce delfínů a kytovců vůbec zůstává i nadále tajemstvím skrytým v hloubce geologických epoch. 

Dosud není vysvětleno, proč delfíni cítí potřebu družit se s člověkem. Delfíny zjevně fascinují těhotné lidské samice, ženy vůbec… Tento fenomén je zachycen v písni k filmu Stopařův průvodce po Galaxii.

Nejasné je přátelství delfína k člověku. Delfín skákavý má v čelistech 88 tesákovitých zubů připomínajících zuby tygra. Delfíni nejsou přitom lidem nebezpeční, dokonce kolikrát zachrání tonoucího člověka. Delfíni trpělivě snáší i laboratorní testy, ačkoli v přírodě se umí úspěšně bránit i žralokům. No není tohle také záhada?

Fantastická stavba delfíního těla – delfíní tělo je ideálně obtékáno vodou…

Další nejasností pro vědu je vysoká rychlost delfíní plavby dosahující 40 km/h. Delfíni jsou rychlejší než některé lodě. Podle biomechaniky: aby delfín dosahoval této rychlosti, resp. s ohledem na odpor vodní masy, měl by mít až 7krát větší svaly než objektivně má. Tento fenomén je znám jako Grayův paradox. Snad za vše může kůže delfína, která opravdu snižuje odpor vody. Delfín totiž dosahuje ideální plavby, kdy jeho tělo je laminárně obtékáno vodou bez vzniku turbulencí a vodních kavitací. Kdo si na delfína sáhl, může potvrdit, že jeho kůže je teplá…

Delfíni netrpí kesonovou nemocí. Jsou výtečnými potápěči. Že se jim líbí ženy, viz video (3.31 sec).

Námi zmínění (sexuálně náruživí) „páni oceánů“ se umí nořit do hloubky 300 metrů bez známky kesonové (dekompresní) nemoci. Průměrný delfín hravě zadrží dech na 15 minut, z velkých hloubek dokáže vyplavat promptně na hladinu. Vědci konstatují, že červené krvinky kytovců, ale i svalová bílkovina myoglobin, na sebe úžasně vážou kyslík, čehož delfíni skvěle využívají.  

Jedním z největších delfíních tajemství je, jak tento savec přežívá bez sladké vody

Je-li delfín savec, pak není jasné, kterak dokáže přežít bez sladké vody. Nejspíše vodu získává a) z ryb či odbouráváním tělesného tuku. Ač žije delfín ve vodě, má vodní metabolismus podobný pouštním živočichům, kteří musejí přežít bez přímého zdroje vody. Samice spí nad vodou, samci pod vodou. Jak to, že se neutopí?

Pozoruhodné komunikační schopnosti. Delfíni, když randí, „štěkají“… V akvaparcích baví lidi tím, jak si hrají se vzduchovými koly…

Nepoužívají pravé hlasivky ale svaly a rezonátory hlavy. Strategicky udržují „ticho v éteru“ jsou-li blízko dravé kosatky. Pokusně „rozsazení delfíni“, kteří se nevidí, ale slyší, spolu reálně hovoří. Každý delfín má vlastní volací signál: „Haló, to jsem já!“ Když je delfínovi špatně nebo má radost, mírně modifikuje volačku. Volačka se částečně shoduje se jménem matky. Jazyk delfínů je plný emocí. Musí si stále hrát a bavit se, když neloví. Nespokojený delfín plácá ocasem o vodní hladinu (paraverbální fenomén) – může také vyfukovat spoustu bublin (delfíni mají jen jeden dýchací otvor). Při ohrožení vydá delfín dynamické lusknutí (cvaknutí). Randící „poštěkává“. Tím výčet delfíních mimořádností zdaleka nekončí.

Delfín má 400kratá lepší sluch než člověk. Umí vidět ušima i dovnitř objektu (těla kořisti)

Za miliony let evoluce se tito ladní krasavci naučili používat podvodní echolokátor (hydroakustický radar). Jejich chapadlem se stal ultrakrátký vysokofrekvenční impulz mající formu cvaknutí či lupnutí. K jeho produkci slouží složitý labyrint kanálků a vaků v lebce. Délka lupnutí je stotisícina sekundy. Těmito vydávanými zvuky nutí okolní předměty znít. Odražená lupnutí (echa) od předmětu delfín zaznamenává. Záznam okamžitě zpracovává jeho CNS. 

Delfíni umí vychylovat echolokační paprsek ultrakrátkých lokačních pulsů do různých směrů. Delfín ušima vidí tvary objektů, jejich povrchové vlastnosti, velikost, rychlost pohybu a také směr… Je s to se dívat i dovnitř předmětů a užívat svých uší jako rentgenového přístroje. Delfíni vysílají i extrémně silné jedinečné izolované pulsy, kterými se snaží dezorientovat kořist, nebo když „hmatají“ na velmi vzdálené objekty. 

Delfíni ovlivnili námořní techniku: lodě používají echoloty a hydroakustické stanice, sonary

Delfín slyší také velmi slabé zvuky na pozadí veškerého hlučného chaosu podmořské reality. Slyší i slabá echa, aniž by mu překážela komunikace jiných delfínů či jejich echolokační průzkum. Neohlušují jej přitom pulsy vydávané jím samotným, ani věčně šumící moře s veškerou marinní faunou. Různorodé ozvěny od mořského dna či samotné vodní masy mu rovněž nepřekáží. Schopnost akustické selekce se ve světové literatuře nazývá „cocktail party effect“ a vyžaduje binaurální participaci obou uší tvora.

Delfín uši zvládá „zavírat“ a „otevírat“, a to když očekává odražená echa předtím vyslaných echolokačních pulsů. Díky tomu klesá jeho vnímavost k možným ruchům. Tento jev se nazývá delfíní stroboskopický auditivní efekt. Delfíní mozek musí mít úctyhodný výkon, aby zvládl tento složitý proces. Vědci popsali dva typy sluchu, jimiž disponuje – lokátorový a „normální“ prostorově perimetrový. K delfínímu až 30cm „chápavému“ penisu se raději více nebudeme vyjadřovat, nebo tady všichni pánové zešílíme závistí. Delfíni nám ukazují, že bychom neměli ztrácet kontakt s přírodou a neměli bychom zanedbávat svá těla. Je smutné, že Mezinárodní zdravotnická organizace dokonce snížila normu, kolik spermií má být v ejakulátu současného „zdravého“ muže. To máme za náš civilizační stres…

Zdroje:

Sergejev, Boris: Delfíni nebo radary. Praha 1983.

https://theweek.com/articles/474417/12-weirdest-animal-penises-earth-updated

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce