O více než dva týdny později se k nim přidal i Sovětský svaz. To jsou stará známá fakta, stejně jako to, že několik dní po zahájení útoku na Polsko Velká Británie a Francie odpověděla na německou agresi vyhlášením války. Není jasné, že by snad tehdy vyhlásily válku také Slovensku. Také se neví, zda Slováci po svém nešťastném angažmá po boku Hitlera někdy uzavřeli s Velkou Británií a Francií mír. Nějak se na tohle pozapomnělo, stejně jako na další akty, které jsou spojeny se zahájením druhé světové války.

Pozapomnělo se také na vyhlášení války Německu ze strany Světového židovského kongresu, který se tehdy prohlašoval, tedy 9 let předtím, než vznikl stát Izrael, za reprezentanta všech Židů. Pro psychopata jako byl A. Hitler to znamenalo něco dost podobného jak mávnutí červeným hadrem v aréně před býkem. Jakou to mělo souvislost s holocaustem, tím se – pokud vím - zatím nikdo z odborníků na toto téma nezabýval. Budoucí izraelský president Weizmann však nepochybně podcenil fakt, že se po obsazení Polska a později i dalších částí východní Evropy dostaly do sféry vlivu nacistů i jejich führera miliony lidí, kteří vyznávali judaismus. To je nicméně jen jedna z mnoha otevřených a zatím nezkoumaných problémů zlomového období, kterým tato velká válka nesporně v dějinách lidstva byla.

   

Mnohé Čechy, žijící tehdy již půl roku v protektorátu Böhmen und Mähren, na tomto vývoji mohl trochu zaskočit a možná i poplést fakt, že klíčové země prodemokratického Západu, kterými tehdy Velká Británie i Francie nesporně byly, se rozhodly odpovědět na agresivní aktivity Německa vyhlášením války až po  jeho přepadnutí Polska. A to navzdory faktu, že zjevně nebyly na takový konflikt dostatečně připraveny. Méně už je možná překvapilo, že po obsazení Polska se na západní frontě nějak nic moc nedělo. 

Válka pro Poláky dopadla tragicky. Některým polským vojákům se tehdy podařilo přes hranici s Rumunskem dostat na Západ, ale významná část těch, kteří nepadli do německého zajetí byla nakonec internována v zajateckých táborech v SSSR. Totalitní  SSSR si tehdy přivlastnil významnou část území, které kdysi  po rozpadu starého Polska v 18. a19. Století zabralo Rusko. Zajímavé nesporně bylo  i to, že ani V. Británie, ani Francie nevypověděly válku stalinskému režimu. Jejich chování v této době připomínalo zřetelně chování mrtvého brouka. Ostatně stejně jako v případě zimní války SSSR proti malému Finsku. Nelze vyloučit, že se možná dokonce dověděli i něco o masových popravách polských důstojníků v Katyni i v jiných lokalitách. I v tomto – hypotetickém - případě  zachovaly mlčení. Ve vztazích Západu k tehdejšímu SSSR existuje relativně hodně záhadných a dodnes jakoby nijak a nikým nezkoumaných míst. Nejspíše to souviselo i s Ribbentrop-Molotovovým paktem, na nějž o necelý měsíc později navázal jiný pakt o družbě mezi Sovětským svazem a Německem. Lze se jen dohadovat, co tento pakt dvou totalit všechno vyvolal a dát si to i do souvislosti s událostmi dotýkajícími se  české historie.

Konkrétně s události kolem Mnichova 1938 a kolem 15.3.1939. Obsazením Čech získal nacistický stát obrovský potenciál zahrnující  nejen  mnoho zbraní a jiných vojenských propriet. Našinec si může ale po těch letech jen povzdychnout nad tím, jak to, že anglánům ani frantíkům tehdy nedošlo, k jak obrovskému posílení  německého  státu  tím  došlo, a co to může znamenat i pro ně samé.

Dnes,  80 let poté, jsou již všichni – hlavní i vedlejší -  aktéři těchto událostí po smrti.  Přesto jakoby stále někde visí otázka - proč? Jak k něčemu takového jako byl Mnichov, a následně i vznik protektorátu, vůbec mohlo dojít. Proč zdejší i cizí dějepisci nejsou stále schopni  najít věrohodné vysvětlení  toho všeho? Přitom zřetelně nejde o nic, čemu by se snad porozumět – použijeme-li zdravý rozum - nedalo. Západu nestálo  za to jít kvůli Československu tehdy do konfliktu s Německem  nejspíše  nikoliv proto, že mu snad nedošlo, k čemu všemu může dojít v důsledku dovyzbrojení Německa z arsenálu této země (nešlo  přece jen o zbraně, ale i o významný  zbrojní průmysl).

Po 80 letech, které od té doby uplynuly trochu překvapuje, že Češi se tehdy přes zjevnou a mimořádně sprostou zradu  svých dosavadních spojenců nedali na stranu nacistů. Těch, kteří začali kolaborovat s nacisty, bylo v podstatě málo. Souvisí s tím  asi i jiné otázky,  k jejichž zodpovězení je třeba hledat klíč také ve  starší minulosti české společnosti. Některé z nich jsou dodnes předmětem mnohých tabu, včetně  podílu někdejšího anglického krále Jakuba I. na bělohorské tragédii.

Zůstává ale záhadou, proč v případě  Československa zvolil Západ na sklonku 30. let cestu velkých, přímo nebetyčných a velmi rizikových ústupků nacistům, zatímco až v případě Polska, v té době jasně polofašistického státu, který do té doby s Německem ochotně kolaboroval (i na Mnichovu) se západní mocnosti najednou zašprajcovaly  a  - sice bez velkého nadšení – šly do války s tímto totalitním státem.

Jako odpověď  se nabízí možná to, že jejich politikové tehdy utrpěli těžký šok z výše zmíněného uzavření  Německo-sovětského paktu. Ostatně byl to šok i pro Němce samotné. Celé roky byli vychováváni  v nenávisti vůči státu, o němž si nemohli po Brest-litevské dohodě a zvláště po poměrně dlouhém období spolupráce  v důsledku Rappalské smlouvy dělat žádné iluse o jeho realitě. V představách Západu však byl před německo-sovětským paktem nejspíše následný vývoj v Evropě zcela jasný, resp. předvídatelný.  Německo mělo podle nich  expandovat  na Východ  a Polsko mělo být při tom jeho přirozeným spojencem, nikoliv nepřítelem.

Západ ovšem zjevně neměl o reálné situaci ve střední a východní Evropě ani tušení. Po 1.září 1939, když jeho politikům došlo, že je to vše jinak, zvolil v šoku z tohoto prozření místo nového appesmentu novou strategii, na níž v následných letech ale málem doplatil porážkou. To, že druhá světová válka nakonec dopadla  jinak, než se to na přelomu 30.a  40 let minulého století zdálo, byl tak trochu zázrak. Mnozí  naši i západní „odborníci“ na druhou světovou válku  však jakoby stále  nejsou způsobilí reflektovat tehdejší vývoj  a jejich závěry nedávají  smysl. Možná tomu ale  vůbec nerozumějí a nechtějí tomu ani rozumět.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)