Dotazníkový průzkum uskutečněný za podpory českého UNICEFU mapoval postoje skupiny českých obyvatel ve věku nad 50 let a porovnával je s obdobnými ukazateli v Rakousku. Z výsledků vyplynulo, že 53 % Čechů odmítá sepsat závěť (v Rakousku jde téměř o polovinu) a 40 % to plánuje. Mimo jiné v sousedním státu je značně vyšší procento lidí, kteří do závěti zahrnou dar. I když obě země mají společné historické a kulturní kořeny, zmíněné rozdíly v postojích k dědění majetku jsou nepřehlédnutelné. Co je příčinou?

​Všechny rodiny jsou stejně šťastné… Dějiny ale píšou svoje

Zeptali jsme se profesora RNDr. Iva Budila, Ph.D., DSc., uznávaného světového antropologa a prezidenta České společnosti pro umění a vědy, lze-li na základě zjištěných čísel předpokládat, že v Česku si rodinní příslušníci více důvěřují než v Rakousku. Pan profesor naši domněnku popřel a v písemném komentáři vysvětlil, že se rodiny v obou zemích mezi sebou neliší. K tomu předložil vědeckou typologii rodin od Emmanuela Todda, současného antropologa Národního institutu demografických studií v Paříži, který zkoumal rodiny po celém světě. 

„Z hlediska typologie tradičních evropských rodin dlouhodobě ovlivňující místní mentalitu, kterou předložil francouzský demograf a antropolog Emmanuel Todd, náleží Česko, Rakousko, ale také Německo, Švédsko a některé další regiony do oblasti, v níž historicky převažovala takzvaná rodina rodová. Pro srovnání ve Francii převládala rodina jádrová rovnostářská, v Anglii jádrová absolutní a ve východní Evropě rodina pospolitá,“ vysvětluje na úvod profesor Budil. Dále vysvětlil i vztah mezi rodiči a dětmi. „V rámci rodiny rodové existoval autoritářský vztah mezi rodiči a dětmi kombinovaný s nerovností při dědění (často ve formě primogenitury, majetek přecházel na nejstaršího syna). To znamená, že vztah k majetku a dědění by v Čechách a Rakousku měl být v zásadě shodný,“ hodnotí vědec.

Navzdory stejným společenským základům markantní rozdíl v počtu závětí vidí antropolog především v  dějinách: „Příčinu vidím spíše v nedávné historii. V Rakousku docházelo k historicky dlouhodobější kumulaci majetku v rámci rodin, takže jeho dědění a rozdělování je věnována větší pozornost. V Čechách existovala majetková diskontinuita daná především poválečnou měnovou reformou a znárodněním. Teprve po roce 1990 nastala v Čechách opětovná kumulace majetku v rámci rodinných linií.“ Pan Budil proto předpokládá, že rostoucí prosperita některých českých rodin způsobí, že se vztah k dědění a závěti postupně přiblíží rakouskému modelu. Podobný názor vyjádřil teolog a pražský kněz Mgr. Josef Ptáček. Podle něho na to historie českého národa vliv má. „Za doby vlády komunistické strany lidé velice málo důvěřovali veřejným institucím a bylo méně možností s majetkem vhodně po smrti naložit mimo rodinu. Tedy nyní se projevuje v tomto ohledu určitá setrvačnost,” napsal pan Ptáček v komentáři pro Sputnik.

​Například v sousedním Polsku je postoj k závětím téměř stejný. Je dán jak historickým vývojem, tak úrovni právní informovanosti polských občanů. Małgorzata Połubińska, právní poradkyně z Olštýna, poskytla komentář pro polskou redakci Sputniku. Odbornice řekla, že podobný stav věci je ovlivněn nedostatkem právního a občanského vědomí, jehož úroveň je stále nedostatečná. „Na Západě je psaní závěti samozřejmostí.“ Lidé, kteří nemají příbuzné, převádějí svá aktiva charitativním organizacím. Je zřejmé, že popularita závěti ve společnosti souvisí s jejím blahobytem. V bohatších zemích občané chtějí, aby to, co za své životy vydělali, odkázali v souladu se svou vůlí,“ řekla právní poradkyně a pokračovala: „ V Polsku si myslíme, že po sobě zanecháváme příliš málo, aby vůbec mělo smysl se nemovitostí zabývat. Naštěstí existuje šance, že se tento trend změní s bohatnutím společnosti.“

Máme strach ze smrti? Věřící tím netrpí

Téma závěti má i filozofickou rovinu. Proto jsme se pro vysvětlení vnímaní Čechů závětí obrátili na římskokatolického kněze Zbigniewa Jana Czendlika, který pochází z Polska a působí v Česku od počátku 90. let. Dle něho dramatický rozdíl ve zjištěných číslech lze vysvětli jednak malou starostí o pozůstalé a strachem ze smrti, který věřící lidí pociťují v menší míře než ateisté.

Dokument samotný může podle pana Czendlíka vyvolávat jistý strach a pocit, že druhý den po jeho napsání musí člověk zemřít. „Musím říct, že téma závěti bylo tématem jednoho z mých kázání, kde jsem říkal, že je to velmi důležité. Pokud chceme mít klid i po smrti ve své rodině, je potřeba všechno dát do pořádku předtím, než z tohoto světa odejdeme. Ale spousta lidí si myslí, že když píše tu závět, tak už musí umřít. Proto to lidé odkládají,“ vysvětluje kněz.

Zeptali jsme se, zda podle pana faráře existuje odlišný postoj k závětím v Polsku, kde se narodil. Překvapivě tvrdí, že tomu tak není. Jeho slova Sputniku potvrdila i právní poradkyně Połubińska. Podle ní Poláci mají vůči závěti také strach, protože se bojí smrti, se kterou je spojená. Poláci preferují na ni nemyslet a žit tak, jako by smrt nikdy nepřišla. Podle odbornice je závět´ stále považována za akt poslední vůle, a proto se lidé pokoušejí odložit okamžik jejího psaní „na později“ a někdy pak už nemají čas.

​Podle kněze Czendlíka vnímání závěti může souviset i s vírou dotyčné osoby. Znázorňuje to na vlastním příkladu: „Jako věřící člověk přece jenom v ten posmrtný život věřím. Také věřím, že přece moje smrt dopad na dál žijící lidí má. Proto i z toho důvodu si snažím dávat některé věci do pořádku, aby všechno bylo dobré i po mém odchodu. Možná tomu nevěřícímu člověku, pro kterého všechno končí, je úplně jedno, co se po jeho smrti stane, není to jeho problém. Já si myslím, že to má být můj problém, protože budu i nadále žit. Pro člověka, pro kterého je to definitivní konec a pak už nic není, tak možná tyto věci vnímá trošku jinak. Částečně by v tom mohl mít podíl ateismus. Nemyslím si, že velký.“ S panem Czendlíkem se shoduje i kněz Ptáček, který zmiňuje, že určitou roli hraje otázka spirituality. Podle něho si duchovně zaměřený člověk lépe uvědomuje hranice pozemského života a je schopen toto téma aktivně zpracovat i směrem k určení způsobu naložení se svým majetkem po vlastní smrti.

Iluze ideální rodiny

V tomto tématu je podle pana Czendlíka i jiná rovina, a to je idealizace vlastní rodiny. „Myslím si, že rodiče si někdy idealizují svoji rodinu. Tam, kde to v rodině nefunguje, šetří se majetek závětí. Jinými slovy se závěť dělá, aby ten, kdo mi ublížil a s kým nežiju, po mně nic nezdědil. Je tam negativní motivace - ,píšu, protože chci někoho vydědit´,“ uvádí kněz další vysvětlení tohoto fenoménu.

Nicméně podle něho dobré rodinné vztahy nejsou garancí klidu po zahynutí jednoho z rodičů. Podle něho, pokud je rodina funkční, lidé nechávají závět´ být (pozn. zcela ji nesepisují). Czendlík tvrdí, že to také není dobrý přístup a vysvětluje to následovně. Podle kněze, když někdo i v té dobré rodině zemře, může se stát, že se lidé o majetek pohádají. Dodává, že si lidé svou rodinu mohou idealizovat, ale jaká ta rodina ve skutečnosti je, se pozná, až sourozenci zůstanou sami. Pan Czendlík podotkl, že jsou i protějšky sourozenců, manželky, které tlačí sourozence, aby z majetku rodičů vytěžili co nejvíce. „Někdy žijeme v iluzích, že to bude fungovat stejně dobře i po naší smrti. Ze zkušenosti, které mám, to tak úplně není,“ shrnul farář.

​Obdobné zkušenosti má i kněz Ptáček. Uvádí, že obvykle lidé předpokládají, že bude dědit jejich rodina či nejbližší lidé. Také potvrzuje, že v některých případech však chtějí dědictví určit přesně, někoho z dědictví vyloučit či svůj majetek odkázat např. farnosti, dobročinné instituci nebo cizímu člověku, kterému důvěřují nebo, který jim výrazně pomohl. „Domnívám se, že těchto situací v poslední době přibývá,“ uvedl Josef Ptáček.

Co ukládá zákon

Pokud se podíváme do praktické roviny věci, dědickou smlouvu neboli závět´ upravuje 4. díl nového občanského zákoníku. Zákon rozlišuje šest dědických tříd a definuje posloupnost k pozůstalosti v paragrafech č. 1635 až 1640. Mimo jiné se na dědictví nevztahuje dědická daň, ale daň z příjmu. Uvádíme třídy dědiců:

1. Patří sem děti a manžel, kteří dědí rovným dílem;

2. Rodiče dotyčné osoby nebo osoby, kteří s člověkem žily po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti;

3. Sourozenci případně také dědí rovným dílem;

4. Prarodiče pozůstalé osoby;

5. Následují prarodiče rodičů dotyčného člověka;

6. Poslední třídou jsou děti dětí sourozenců osoby a děti prarodičů.

Na rozdíl od Česka má právní systém na Slovensku čtyři dědické třídy.

​Co se stává v případech, kdy dotyčná osoba má založený účet v bance a zároveň nemá příbuzné ani nezanechá závěť. Na tento dotaz odpověděla Mgr. Petra Kopecká z tiskového oddělení Raiffeisenbank. „V takovém případě by šlo o tzv. odúmrť a dědictví by připadlo podle § 1634 občanského zákoníku státu. Řídili bychom se jako v jiných případech rozhodnutím soudního komisaře, tedy notáře,“ řekla Kopecká. Zmíněný paragraf nařizuje, že pak připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic.

Zajímavostí je dědění mezi nezaregistrovanými partnery. Časopis Finance.cz uvádí, že české právo nahlíží při dědictví na registrované partnery jako na manžele. Spadají z tohoto důvodu do první a druhé třídy dědění. Pokud partneři nejsou registrovaní, záleží na tom, jestli spolu sdíleli domácnost, či nikoli, informuje portál. Rozdíly mezi manželi a registrovanými partnery vznikají v případě společného jmění, které se na registrované partnery nevztahuje.

Názor autora se nemusí schodovat s názorem redakce