Antiruská zaujatost, u některých spojená přímo s nenávistí vůči úřadujícímu hradnímu pánovi M. Zemanovi, je opravdu případem pro psychiatra. Kdyby se chlapci z některých pražských radnic, a zejména primátor Hřib zajímali o to, co by mělo být náplní jejich práce, a ne problémy galaxiální politiky, žilo by se v Praze o fous lepší. Myslím pro hlavní město Prahu a pro Pražany.

A tak pokud primátor Hřib má problém s konsensuálně mnoha českými vládami prováděnou politikou „jediné Číny“, měl by si to nechat pro sebe. Místo toho se setkává se samozvaným „premiérem Tibetu“, vyvěšuje vlajku neexistujícího státu Tibet, navštěvuje na kontroverzní pracovní cestě domů na druhém konci zeměkoule Tchaj-wan, kterou ČLR bere jako odštěpeneckou provincii. A tak se nemůže divit, že Číňané přicházejí s drobnými odvetnými kroky.

Pokud bylo nějakému hudebnímu tělesu z Prahy, které nese název pražské, zrušeno koncertní turné po Číně, je to nepříjemné. I prostředky, které mohlo toto hudební těleso vydělat v Číně, by nemuseli platit čeští (pardon, pražští) daňoví poplatníci ze svých kapes. Kromě toho si myslím, že pražské hudební těleso rádi zastoupí přímo v Číně například hudebníci z Německa, Itálie, z Rakouska či z Polska. Anebo z Ruska.

Pražská koalice na radnici začíná připomínat pytel blech. Naplno se také ukazuje, že primátor Hřib, z božího dopuštění a úradkem tří politických formací, na svou funkci prostě nestačí. Nemá zkušenosti s řízením a o městě dohromady nic neví. Zakrývá to nesmyslnými úlety do mezinárodní politiky. Tyto úlety se mohou určité skupině Pražanů skutečně líbit. Jsou v zásadě antikomunistické, protičínské a protiruské. Takhle ale pan primátor skutečné problémy Prahy nevyřeší. A které z problémů jsou z nich ty největší? Není to ani problém Tchaj-wanu či toho, zda Prahu osvobodili Vlasovci či Rudá armáda.

Ale je to vnitřní pražský okruh a jeho dobudování, linka trasy D metra, rekonstrukce pražských mostů, výstavba alespoň dvou nových pražských mostů (jak se v těchto slibech předháněli před volbami současní koaličníci). Vedení města by se mělo pokusit alespoň nastínit, jaké jsou investiční priority z těch zhruba dvou set miliard investičních potřeb, které město ještě v této generaci má. A mělo by také ukázat Pražanům, kde pro uskutečnění těchto investic získá potřebné finanční zdroje. Od voleb do uplynul už téměř rok a nová rada – kde nic, tu nic. Pokud se objeví úvaha o nějaké nové investici, je to jaksi mimo jakoukoliv koncepci, mimo systém. Jako by tuto investiční akci z koše plného lístečků investičních akcí vytáhl Hřibův papoušek…

Nyní se Hřib pustil do exkurzů po českých dějinách. Prahu prý neosvobodili v květnu 1945 Sověti, tedy Rudá armáda, ale osvobodili ji samotní Pražané. Nevím o studium jakého historického materiálu či historika se Hřib při tomto svém poněkud nesmyslném tvrzení opírá. Prostě pracuje velmi volně s fakty. A stejný má i přístup k řešení velkých investičních problémů města. Obávám se, že na konci volebního období, tedy za tři roky, se budou Pražané, zejména pokud tu a tam vycestují podívat se do Vídně, do Berlína, Mnichova či Drážďan, zjistí, že pražským konšelům se toho mnoho nepovedlo. A vlastně se jim nepovede nejspíš nic zásadního. A nedokážou věci, tedy ty největší investiční akce, jež jsem výše uvedl, připravit tak, aby alespoň ta příští městská rada zvolená za tři roky mohla něco kloudného vykonat.

Pokud si ale Pražané nevšimnou, že volbou neschopných prohlubují zaostávání hlavního města za metropolemi okolních zemí, které jsem jmenoval, bude to jen a jen jejich vina.