„Miluju vodu. Miluji řeky. Mám zvláštní zálibu sahat do řek, do nichžjsem ještě nesáhl.“ (Petr Hannig)

Na idnes.cz se 20. 8. 2019 objevil článek, kde Petr Procházka z Centra pro vodu, půdu a krajinu (CVPK) sdělil, že ČR má povážlivý deficit pitné vody, že jsme téměř na posledním místě ze zemí EU, jde-li o pitnou vodu a její zdroje…

Petr Hannig: Také jsem to četl, že bychom na tom mohli být podobně s Maltou a Kyprem.

Stručně: jak vidíte problém vody, vzhledem k tomu, o čem se politici jinak baví? Důležité věci unikají pozornosti? Řešíme kolikrát malichernosti, přitom se veřejnost „najednou“ dovídá, že tu nebudeme mít, co pít. Jako by nestačilo, že voda v Česku, vodovody a kanalizace už státu nepatří. Potvrdil nám to před časem např. pan Vojtěch Filip z KSČM.

Na vině, krom klimatických změn, je také nešetrné zacházení s půdou u nás. To málo vody, které máme, nám z polí rychle uniká pryč.

PETR HANNIG – DÍVKA Z HEŘMÁNKOVÉ NÁVSI (popíjí džus…), ukazuje malebnou českou vesnici, kde se lidé starali o své pitné zdroje…

https://www.youtube.com/watch?v=3g9ZoTe4bV4

Pokud ČR bude muset pitnou vodu dovážet z ciziny, jaká opatření by se měla udělat, aby tento okamžik pokud možno nenastal? Jak se připravit na možný deficit pitné vody?

V první řadě bychom měli mít zákon o vodě, vodních zdrojích, nerostných zdrojích jako takových. Tak jako to má Slovensko, nebo jaký připravuje Slovensko a spousta jiných zemí. Takto to u nás nemáme. Necháme brakovat naši krajinu nejen našimi podniky a podnikateli, ale i zahraničními. To všechno mělo být okamžitě zakotveno v legislativě již v 90. letech: mělo by být zakotveno zacházení s půdou. Půda by pak přispívala k zadržování vody. Environmentální otázky se měly projednávat již v 90. letech, aby se napravilo to, co mělo a aby nové problémy nevznikaly. Začalo se vydělávat. Peníze byly na prvním místě. Tohle jsou důsledky. Třeba bychom dnes nebyli třetí odzadu, co se týká vodního bohatství. Měli jsme být šetrnější k životnímu prostředí, resp. k půdě a vodním zdrojům.

ČR prý nevlastní už ani kanalizace, ani roury, kterými se transportuje voda. Nemáme ve vlastnictví vodní infrastrukturu. Hovoří o tom politici v dostatečné míře? Vždyť se jedná o strategickou věc…

Řešila se v médiích nesmyslná otázka kolem ministra kultury třeba… Bylo to bezpředmětné a k ničemu. Naši politici se měli raději zabývat těmito věcmi života a smrti našich obyvatel, protože pokud bychom neměli vodu, pak je to problém. Jak chcete dovážet vodu? To nelze. Nedokážu si představit, jak dovážet vodu pro celou naši populaci. Samozřejmě, jak jste říkal, od 90. letech se šmelilo s vodními zdroji, kanalizacemi, vodovodním potrubím. To pozitivní (s vodou), co bylo kdy učiněno, bylo za minulého režimu: voda ze Želivky, která podpořila pražské zásoby vody. V nové době se absolutně nic ve vodním hospodářství neučinilo, ba naopak. Činily se věci záporné.

Co byste poradil politikům, jak se mají zachovat?

Měli by věc naléhavě řešit, navrhovat zákony o zachování vodních zdrojů, o navrácení všech záležitostí týkajících se vodních zdrojů (vodovody, kanalizace, vodárny…) zpět ze soukromých rukou do společenského vlastnictví, tedy do vlastnictví státu, měst, krajů apod.

Všiml jsem si, že máte písničky, které se týkají vody.

Nepřímo o vodě pojednává třeba má píseň „Dívka z Heřmánkové návsi“. Je to nostalgická písnička, která se ohlíží za českou vesnicí, kde si váží i vodních zdrojů, kde se můžete napít. Každý na vesnici měl přístup ke studni… Určitě jsem o vodě skládal… Musel bych více zavzpomínat.

Můžeme pár slov ke Smetanově symfonické básni „Má Vlast“? Jedna její část má název Vltava. Jak tuto kompozici vnímáte jako vlastenec?

Vždy mě to dojme, je to silná melodie. Dokonce si ji jeden stát vzal jako hymnu. (Říká se, že izraelská hymna „Hatikvah“ je ovlivněna motivem Vltavy, pozn.).

Motiv Vltavy se hraje v letadlech při přistání, v Pendolinu při příjezdu do Prahy. Vltavu by mohli pouštět i v parlamentu, aby politici nezapomínali, že voda je důležitá.

Ve Smetanově symfonické básni je přece také motiv Vyšehradu, který ční nad vodou… Dvořák a jeho Rusalka, to je také o vodě. Vodní víla. Voda je erotika. Miluju vodu. Miluji řeky. Mám zvláštní zálibu sahat do řek, do nichž jsem ještě nesáhl. Sáhl jsem do Nilu, do Mississippi, teď jsem byl v Pobaltských republikách – do Němenu, do Západní Dviny, do Narvy, do Visly… Evropské řeky mám osahané. Miluju vodu, řeky, jezera, moře.

Vaše nejoblíbenější místo u vody v ČR, kam dlouhodobě jezdíte, kam se rád vracíte?

U Pardubic je místo zvané Hrádek. Třeba sem jsem jezdil rád. Teď se to tam změnilo. K Hrádku do Pardubic jsem jezdil nejraději.

Poslední otázka: Zažil jste v nějakých českých tocích raky?

Když jsem byl malý, tak ano. Na počátku 90. let jsem po předválečné Jugoslávii jezdil s takovým revuálním pořadem. U přístavu Ploče pořadatelé vylovili raky a připravili nám je k jídlu. To bylo úžasné. Takové raky jsem nikde jinde nejedl. Jedl jsem humry, ale raky jako takové jenom v bývalé Jugoslávii.

Budeme si přát, aby se k nám do krajiny raci vrátili, abychom měli dost vody a aby naše pozice v EU opět stoupla. Aby nevznikla krize kolem vody, která se dá pít. Díky za rozhovor.

Také děkuji. A ještě dodám, že k vodě musíme mít takový vztah, jako ke své matce. Voda je jako matka přírody.

Stará dobrá (pod)vodní hastrmanská; to se ještě nevědělo, že voda k pití je všechno, podobně jako sůl nad zlato (hudební aranže Petr Hannig):

https://www.youtube.com/watch?v=yJi_dr73-wU