Nové průzkumy Homo neanderthalensis kardinálně změnily představy vědců o způsobu života a schopnostech této vymřelé větve starověkých lidí.

Vodní lidé

Loni vědci na řeckých ostrovech Kréta a Naxos objevili stovky nástrojů, jež se zvenčí podobaly artefaktům moustierské kultury. Používali je neandertálci. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybychom nevěděli, že Naxos neměl ani v době ledové pozemní spojení s pevninou. Znamená to, že staří lidé ovládali základy mořeplavby minimálně před 130 tisíci lety, což je přibližné datování nalezených předmětů.

Závěry archeologů potvrzují práce španělských a britských antropologů. V jednom z neandertálských sídlišť, v gibraltarských jeskyních Vanguard a Gorham, objevili příznaky lovu mořských živočichů. Ve vrstvách, kde byly nalezeny stopy pobytu Homo neanderthalensis, našli kosti delfínů a tuleňů s příznačnými stopami po ránách. Vylovit delfína ze souše není moc pravděpodobné.

Letos vědci objevili ještě jeden důkaz, že neandertálci podnikali plavby. Většina jejich lebek (57 %) má kostní výrůstky na stěně zvukovodu, ekostózu. Tyto výrůstky vznikají kvůli dlouhému působení studeného větru nebo vody, dnes je nejčastěji mají profesionální surfeři, plavci a potápěči.

Podle mínění odborníků může ušní ekostóza svědčit o vodní specializaci neandertálců, zájmu o rybolov a zvyku koupání se ve studené vodě. Možné je také jiné vysvětlení. Častý výskyt může svědčit o tom, že příčinou nemoci bylo pravidelné znečištění ušních kanálů, anebo genetická náchylnost k zánětu zevního ucha.

Nečekaný dehet

Na začátku nynějšího století začali výzkumníci objevovat v různých částech evropského kontinentu neandertálské nástroje z destiček a kousků kostí. Přičemž různé části byly slepeny pomocí dehtu. Nástroje byly vyrobeny před 100-200 tisíci lety. A v roce 2013 objevili v jednom z nalezišť Homo neanderthalensis zbytky pryskyřice staré 40-82 tisíc let.

Dehet, který používali staří lidé, byl břízový. Ale archeologické důkazy ohledně technologie získání této pryskyřice ze dřeva nebyly zatím objeveny. Vědci přicházeli s různými variantami výroby dehtu, jenže všechny byly dost složité a předpokládaly, že neandertálci měli dobré abstraktní myšlení a dobře znali vlastnosti některých látek. Náhodně nemohl být dehet získán podle žádné z těchto teorií.

Dnes byla tato technologie nalezena. Vědci z Tübingenské univerzity (Německo) předvedli, jak při spalování břízové kůry vedle vertikálního povrchu kamene vzniká dehet. Přičemž dokonce pod širým nebem. Předtím měli za to, že dehet vzniká, když je dřevo zahřívané na vysoké teploty při omezeném přísunu vzduchu.

Vědci tak dokázali získat 0,62 gramu pryskyřice a pak s její pomocí přilepit ostrý úlomek kamene ke dřevěnému brousku s důlkem na konci. Sekera vyrobená podle neandertálské technologie byla funkční. Průzkumníci dokázali s její pomocí sedřít kůži z třiceticentimetrového kousku telecího.

Stomatologie po neandertálsku

Před téměř 100 lety antropologové nedaleko chorvatského města Krapina vykopali obrovské množství neandertálských ostatků. Prozkoumali především kosti a lebky, až loni přišly na řadu zuby. A pak vyšlo najevo, že některé měly stopy po opracování za života ostrými předměty. Brázdy a škrábance přivedly vědce na myšlenku, že si tito lidé čistili zuby, ať na primitivní úrovni.

Zubní kámen neandertálců, kteří obývali území dnešního Španělska a Belgie, tyto dohady potvrzuje. Mezinárodní tým průzkumníků provedl metagenomový rozbor zubního kamene tří jedinců z jeskyň Spy a El Sidrón. Zjistili, že jeden měl hnisavý zápal. A právě v DNA jeho zubního kamene objevili vědci genetickou látku jednoho druhu topolu balzamického, jehož kůra obsahuje kyselinu salicylovou. Tato látka má protizánětlivý, anestetický a protihorečný účinek. Jejím dnešním nejznámějším druhem je acylpyrin.

Tamtéž byly objeveny stopy plísně Penicillium, která vyrábí antibiotikum. Léčil se neandertálec, kterého bolely zuby, sám? Vědci nevylučují, že se DNA léčivých rostlin mohla dostat do zubního kamene náhodou, když je prastarý člověk rozhodl ochutnat.

Nenechávali své druhy v neštěstí

Průzkum neandertálských pozůstatků svědčí o tom, že dokázali výborně napravit kosti. Nalezené části koster mají zpravidla spoustu stop po srostlých zlomeninách. Například v jeskyních nedaleko Krapiny antropologové objevili hned několik případů vyléčených traumat klíční kosti, levé loketní a dokonce lebeční. Znamená to, že všichni tito neandertálci strávili minimálně jeden měsíc v klidu a že o ně někdo pečoval.

Udělala-li tato zranění z člověka invalidu, mohl počítat s pomocí soukmenovců. Také neopouštěli své starce. Za výrazný příklad této sociální péče považují ostatky staršího muže nalezené v jeskyni Šanidar na severovýchodě Iráku.

Žil přibližně před 50 tisíci lety a podle všeho měl Forestiérovu chorobu (vývoj kostní tkáně ve vazech a šlachách), byl naprosto slepý (zlomenina levé očnice) a hluchý (ekostóza zvukovodů v obou uších). Navíc mu chyběla pravá ruka. Přičemž většinu těchto zranění utrpěl v dost mladém věku.

Je jasné, že by se tento člověk sotva dožil vysokého věku bez cizí pomoci. Za prvé nemohl normálně chodit na lov a za druhé byl snadnou kořistí pro střední a velké dravce, kteří v té době obývali okolí jeskyně. Což znamená, že o něj pečovalo jeho zdravější příbuzenstvo.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce