Zásadním faktorem je také jistá sobeckost a bezohlednost těch „úspěšných“ vůči „méně úspěšným“ v naší společnosti, která vede „méně úspěšné“ k tomu, že omezují svou porodnost, neboť ti „úspěšní“ nastavují ekonomické podmínky tak, aby co nejvíce získali sami na úkor „méně úspěšných“, kterým ale takový stav poté neumožňuje mít rodiny s více dětmi. V konečném důsledku tak ale trpí celá společnost, a to jistým civilizačním propadem směrem k barbarským mravům, vztahům ve společnosti a potřebě řešit propad porodnosti tak, aby „úspěšní“ nemuseli změnit ekonomický model umožňující jim jejich „úspěšnost“.

Tedy tím řešením je přistěhovalectví. Ovšem toto přistěhovalectví je převážně z islámských zemí a kvůli jeho realizování je státní ideologií (či spíše náboženstvím bez Boha) Evropské unie multikulturalismus. Oficiálním dogmatem multikulturalismu a dnešního liberalismu je tvrzení, že islám je stejný jako jiná náboženství či ideologie. Zejména se tvrdí, že jinak mírumilovné islámské teologické texty jsou pouze zneužívány radikály, kteří překrucují význam islámu.

Tento názor propagují nejen orientalisté jako Bronislav Ostřanský či Karen Armstrongová, ale i politici či aktivisté multikulturalismu, jako jsou František Bublan, Ondřej Liška, Šádí Shanaáh a další. Absurdita této teorie spočívá v tom, že pokud by byla správná, měla by se vztahovat i na nacismus a jemu podobné ideologie. Tedy mělo by platit, že stejně jako islám, také nacismus je mírumilovnou myšlenku, kterou zneužívají jen radikálové. Tato kniha však není určena k tomu, aby se do hloubky věnovala tomuto tématu. Multikulturalismus učí, že původní islám je nenásilný a tolerantní a teprve vzdalováním se od původních islámských hodnot dochází k radikalizaci, netoleranci či násilí.