CRISTINA SICCARDI píše úvahu nad postojem současné církevní hierarchie ke smutnému osudu opouštěných a opuštěných kostelů po všech koutech dříve katolické Evropy

K nejvíce rozšířeným budovám ve světě patří kostely. Malé, velké, velkolepé, vznešené, půvabné vévodí v metropolích i v malých městech, ve velkých aglomeracích i na vesnicích, u cest na venkově až k horským vrcholům. Necháme-li stranou místa kultu modernistického, která připomínají nádraží, garáže, sterilní nechutné kreace, jimiž snad má být vyjádřeno znamení doby, kde se provozuje zprotestantizovaná liturgie provázená architektonickou a uměleckou desakralizací, zamysleme se nad tím, co se děje dnes s drahocennými, Bohu zasvěcenými domy.

V jakobínské Francii a v SSSR se kostely bouraly, nebo používaly k profánním účelům; dnes na Západě pod vládou boha mamonu jsou kostely – chrámy postavené k přinášení nejsvětější Oběti na posvěceném oltáři, zbudované k větší Boží slávě a spáse duší – stále více vyprazdňovány od víry, od liturgie, chvály, od kléru i věřících, a podstupují mnohoznačné transformace: jsou prodávány, pronajímány, kolonizovány, ochuzovány a profanovány, jsou šťavnatým ekonomickým prostředkem.

Tehdy a dnes

Podle filozofa Giorgio Agammbena (1942), přítele Elsy Motante a Paolo Passoliniho, "profanovat znamená předávat k obecnému používání to, co bylo vyčleněno do posvátné sféry", a přesně to provádí Svatý stolec prostřednictvím kardinála Gianfranca Ravasiho, předsedy Papežské rady pro kulturu. Kostely se staly štědrou mísou pro mezináboženskou církev dnešních dnů.

Zatímco kostely bývaly tlukoucím srdcem křesťanských společenství ve městech i na venkově, dnes se staly problémem a současně i výnosnou příležitostí. S těmi hroznými, pokoncilními, ať si dělá kdo co chce, zatímco co ty, které jsou pod reflektory krásného umění, nabývají značně lákavých historicko-umělecko-turistických hodnot.

Kdysi sv. František začal svou chudobnou misi tím, že vlastníma rukama restauroval zanedbané kostely, jako byl onen opuštěný sv. Damiána, a to aby oslavoval Nejsvětější Trojici. (viz Tommaso Celano, Vita prima).

"První dílo, na které František položil svou ruku, sotva se osvobodil od hry a pozemského otce, bylo znovupostavení Božího chrámu. Nepomýšlel na stavbu nového. Obnovil starý kostel v zuboženém stavu. Neobnažil jeho základy, nýbrž budoval na nich a přenechal tak, aniž o tom věděl, prvenství Kristu. Nikdo totiž nemůže položil jiný základ než ten, který je položen: Ježíš Kristus". (Tommaso da Celano, Vita Prima, 350, 18. Závěrečný úryvek je z 1Kor 3, 11).

Jaký je to rozdíl proti pontifikátu papeže Františka! V milánském dómu např. 23. listopadu se nevzdávala větší chvála Bohu, nýbrž předváděla se zde pop zpěvačka Giogia s radostnou podporou kardinála Ravasiho, jak vyplývá z pozdějšího rozhovoru.

Čtěte ZDE: Hořící katedrála: Čemu věří ty udivené tváře? Nové božstvo Evropy. Lépe chrám zdevastovat než znesvětit. Není místa pro živé ani pro mrtvé. Notre Dame není zas taková škoda. Prorocká slova Marcela Prousta

Itálie

V Praze, Londýně a Římě jsou kostely, z nichž se staly restaurace a účelové prostory: koncertní sály, noční kluby (kostel sv. Michala v Praze), herny (v Holandsku v Arnhemu je nyní závodní dráha pro skateboard), školy (kostel sv. Pavla v Bristolu, nyní sídlo cirkusové školy), sídla televizní produkce (kostel sv. Jana Křtitele v Turíně, kde vládne na věži Kristus Král, hostí nyní magazín Nova-T kapucínů prostory pro schůze, výstavy a mnoho dalšího.

Současné umění, to zkomercionalizované, je náležitě dychtivé po těchto prestižních místech, protože propůjčují svůj lesk jako rámec pro jeho bezútěšné, nechutné, ne-li skandální a děsivé projekty. Pak jsou zde kostely proměněné na muzea pro jejich starou uměleckou hodnotu, jak se to stalo např. v Santa Maria di Donna regina Vecchia v Neapoli. Ale příklady jsou mnohotvárné a množí se měsíc od měsíce: nesmírné současné dědictví rozpínající se po celé Evropě, s prvenstvím Itálie.

Máme tedy kostely odsvěcené a zanechané ladem, a kostely ještě aktivní a propůjčované na rouhavé liturgie a nevhodné účely, jako přetvoření na jídelny, noclehárny pro chudé, nebo dokonce, jak tomu bylo v chrámu svatých mučedníků Gerváze a Protáze di None v Turíně, kde farář hostil Griot Dieng s jeho muzikanty, aby zde předváděli nespoutanou exhibici s divokými rytmy a bubny, křikem a nahotou v afrických tancích ve víření barev a salt.

Kostely se mohou stát místem shromáždění nových komunit se změnou kultu, jak se to děje v kapli bývalých spojených nemocnic v Bergamu, prodané za babku správou Lombardie rumunské pravoslavné komunitě, jež ji legálně za vysokou cenu prodala muslimské asociaci, a obešla tak regionální normu proti stavbě mešit.

Takové je určení a využívání Božích domů, a to nejen těch, které byly opuštěny.

Řízený zánik

Aby do tohoto chaosu vložil nějaký řád, Svatý stolec prostřednictvím svého dikasteria Papežské rady pro kulturu vypracoval Dokument Svatého stolce k využití "bývalých kostelů", Směrnice pro všechny církevní komunity, jak se vyrovnat se stále rozšířenějším fenoménem. Dokument podepsalo dikasterium a delegáti biskupských konferenci Evropy, Kanady, USA a Austrálie na závěr konference: Bůh zde už nepřebývá? Opuštění míst kultu a otázka kulturních církevních statků, který na Papežské univerzitě Gregoriana pořádala Papežská rada pro kulturu ve spolupráci s IBK a Aténeem jezuitů.

Když se Kristus narodil, neuvažoval ani o demografických vlivech, ani o vlivech politických a kulturních, ani o trhu práce... stejně tak apoštolové, když šli do celého světa slavit Nejsvětější Oběť na oltáři a křtít ve jménu Otce, i Syna i Ducha Svatého; rovněž ani Otcové církve, papežové a pastýři po dobu dvou tisíc let, kteří povznesli společnost a učinili ji křesťanskou. Stavěli kaple, kostelíky, kostely, opatství, katedrály, svatyně pro oslavu Boží a spásu duší.

Ale něco takového dnešní funkcionáře Státu Vatikán nezajímá: jsou ve světě a ze světa.

Zdroj.