Najíst se na cizí účet

Lvouni, tuleni a pelikáni na Galapágských ostrovech každé ráno čekají na otevření rybího trhu v malém městečku Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz. Podle zákona Ekvádoru, který vlastní ostrovy a na nich se nacházející rezervace, se zvířat nelze ani dotknout, jinak hrozí vysoké pokuty.

Zvířata a ptáci proto volně chodí mezi řadami ryb, a pokud prodavač nedává bedlivý pozor, určitě něco ukradnou. Zvláště vynalézaví jsou v tomto směru pelikáni a fregatky, i když bez kořisti nezůstanou občas ani ještěrky.

Je pravda, že tato adaptace má i svou negativní stránku. Podle výzkumu britských biologů se snížila imunita lvounů na Galapágách v důsledku neustálého kontaktu s lidmi nebo spíše s jejich mikroby.

Vrstva podkožního tuku u mořských savců, které se nebojí člověka, je mnohem tenčí než vrstva jejich divočejších příbuzných. To znamená, že imunitní systém se musí vypořádat s neznámými patogeny, jejichž hlavním zdrojem jsou lidé a domácí zvířata. Další zatížení imunity by v hladových letech drasticky snížilo počet ploutvonožců. Rybí trh na ostrově Santa Cruz je však zachránil před hladem.

V podmínkách divokého kapitalismu

Makakové dlouhoocasí (Macaca fascicularis), žijící na Bali poblíž hinduistického chrámu Uluwatu neočekávají od člověka milosrdenství, ale jednají. Oloupí turisty, kteří si přišli prohlédnout chrám, a potom mění ukradené věci za sušenky a ovoce.

Makakové nejčastěji kradou brýle (55 procent případů), klobouky a boty (asi 24 procent). Do akce se vydávají většinou dospělí a dospívající samci, i když někdy ani samice nepohrdnou drobnými krádežemi. Většinou to probíhá tak, že opice poté, co odnesly cizí věc, si sednou poblíž a čekají, až jim někdo výměnou nabídne nějaký pamlsek. Nepoživatelné položky nejsou k výměně přijaty.

Podle zoologů jsou ze čtyř skupin opic žijících v okolí Uluwatu největšími gangstery dvě společenství žijící v bezprostřední blízkosti lidí. Tito makakové kradou častěji a je mezi nimi více pachatelů loupeží.

Medvědí péče

Díky blízkému sousedství s lidmi se zvýšil počet přeživších mláďat medvědů hnědých (Ursus arctos). Skandinávští zoologové si všimli, že v posledních desetiletích byly medvědice spolu s mláďaty vždy v blízkosti lidských sídel. Jak se ukázalo, chrání takovým způsobem mláďata před útoky samců.

U hnědých medvědů se otcové neúčastní výchovy potomků. A nejen to, často během období rozmnožování medvědi zabíjejí mláďata, aby se spářili s jejich matkou. To je běžná praxe u divokých zvířat. Skutečnost, že se medvědi usazují v blízkosti lidského obydlí - v průměru ve vzdálenosti 783 metrů, někdy i blíže, je však velmi neobvyklá. Po období páření se matky spolu s mláďaty znovu snaží držet dál od lidí.

V letech 2005 - 2012 se tak ve Švédsku chovalo 19 divokých samic Ursus arctos s obojky GPS. Všechny úspěšně vychovaly potomstvo. Jedenácti medvědům, kteří žili obvyklým způsobem a vyhýbali se lidským osadám, mláďata zemřela.

Rozumní čápi

Čápi bílí (Ciconia ciconia), kteří vždy preferovali zimu v blízkosti člověka, zkrátili migrační trasu nebo dokonce odmítají odlétat. Důvod je jednoduchý: život v blízkosti lidí jim šetří energii a zvyšuje šanci na přežití.

Mezinárodní tým vědců studoval migraci 62 ptáků z osmi populací žijících v Arménii, Řecku, Polsku, Rusku, Španělsku, Německu, Tunisku a Uzbekistánu. Analýza údajů ukázala, že ptáci narození v Polsku, Rusku a Řecku létali nejdál - do Jižní Afriky. Čápi hnízdící v Arménii cestovali na Arabský poloostrov a jejich příbuzní ze Španělska, Tuniska a Německa - na Saharu.

Přitom někteří ptáci prostě nedoletěli na poušť považovanou za tradiční zimoviště, ale raději se usadili v severním Maroku na skládkách poblíž měst. Měli sníženou denní aktivitu, což znamená, že vydali méně energie než ostatní.

Čápi, kteří se usadili v Uzbekistánu, však svá hnízda vůbec neopustili nebo se od nich vzdálili maximálně 130 kilometrů. Živili se na nedalekých rybích farmách. Tato populace měla nejvyšší úroveň přežití.