Čím ale byla podle Vás diktována volba tohoto letounu?

Jeden populární výrok zní: ti, kdo si udělali ze své zbraně pluh, pracují nyní pro ty, kdo si zbraně zachovali. Ve sféře bezpečnosti a obrany nemá Bulharsko už dávno možnosti, které mělo před 30 lety. Ani jeden druh vojsk není na (dostatečné) úrovni, aby zajistil bezpečnost země. Když jste měl dříve přes 20 MiG-29 v provozu a stejný počet Su-25, a nyní vám nabízejí osm ještě nevyrobených F-16 jako nějaký dárek v pozlaceném balení – to je kulminace pokusů uvést společnost v omyl. Vychází najevo, že cílem nákupu je nikoli zajištění národní bezpečnosti, ale plnění politické dohody kvůli sponzorování vojensko-průmyslového komplexu jiné země.

Podle slov poslance za GERB Vladimira Toševa musí Bulharsko zaplatit letouny hned, protože „USA chtějí, aby Bulharsko dokázalo, že je spolehlivým partnerem“. Poslanec za Bulharskou socialistickou stranu Nikolaj Conkov však poukázal na to, že Bulharsko se už projevilo jako spolehlivý partner NATO a že účastníci jednání „neuspěli, protože nedokázali vyjednat lepší podmínky“. Proč se podle Vašeho názoru nepodařilo bulharské straně domluvit nákup F-16 na splátky?

Když se v zemi odmítají zlepšení v sociální sféře a zároveň se bere nová vnitřní půjčka na nákup několika letadel, která je třeba předplatit – svědčí to o absenci citu, který umožňuje hájit zájmy státu, a také o náklonnosti k poslušnosti. Dějiny rovněž ukazují, že bulharští politici často hyperbolizují svou úctu k mocným tohoto světa… Síla státu, dokonce i malého, se měří především jeho schopností čelit nátlaku. Přesněji řečeno, schopností politické třídy vydržet nátlak.

V rozhovoru pro Bloomberg TV Bulgaria jste řekl: „Řekli jsme přece, že Bulharsko bylo prý satelitem Sovětského svazu, teď ale hrajeme roli satelitu… Washingtonu – a to i na vojenské úrovni.“ Jak má Bulharsko podle Vašeho názoru budovat svou obrannou strategii?

Bulharsko je promítnutím celé Evropské unie, i když s jistými výhradami. Přátelství se nedá dokázat ani zachovat se zbraní přiloženou ke spánku. Když se nachází na území EU přes 50 000 amerických vojáků, ale na území USA – ani jedna evropská vojenská jednotka, je třeba se zamyslet nad otázkou zkompromitované evropské bezpečnosti a také nad upřímností nabízeného přátelství. Bulharsko by se mělo řídit vlastními zájmy. Je už přece precedent v rámci NATO (Turecko), takže jde zase o politickou vůli a odvahu hájit vlastní zájmy.  Bulharsko má i nyní velkou část zbraní ruské výroby. Proč dokonce 15 let po zapojení do NATO je i nadále používá? Svrchovanost země se určuje možností samostatně volit to, co bude pro ni lepší, mít svobodu volby – nezávisle na tom, jestli to znamená nákup švédských, ruských nebo amerických zbraní. V jednom populárním filmu byla slova: „To nejhorší je ale amputovaná duše. Nedá se nahradit protézou.“ (But there isn’t nothin‘ like the sight of an amputated soul. There is no prosthetic for that. Replika hrdiny Al Pacina z filmu Vůně ženy).

V onom rozhovoru jste se zmínil o tom, že v situaci s North Stream 2 je Německo na rozpacích. Můžeme očekávat, že se někdo pokusí zasáhnout a vyvíjet nátlak na Bulharsko a jiné účastníky Tureckého proudu v závěrečné fázi realizace tohoto projektu? Jaký význam má Turecký proud pro Bulharsko? Je výhodnější než Jižní proud?

Nátlak zvenčí, který se vyvíjel i před několika lety pro zastavení energetických projektů za účasti Ruska, dokazuje existenci společného modelu: porušit strategické vztahy EU a Ruska. Hospodářské a energetické vztahy mezi EU a Ruskem se dají charakterizovat slovem „nezávislost“, která se dosahuje vzájemnou závislostí. Za spojení těchto jevů mohou stabilní vztahy mezi těmito dvěma subjekty generovat energii, která se dotýká zájmů USA. Proto vidíme, že v Evropě vznikají v posledních letech konfliktní situace a ohniska napětí právě na postsovětském území… Cíl konfliktů spočívá v tom, aby zůstávaly nezahojenými ránami, které budou působit bolest jak na Východě, tak i na Západě.

Mluvíme-li o Jižním proudu, návrat do minulosti je nutný v jediném případě: pro rozbor bez jakéhokoli emocionálního zabarvení. Jižní proud by bylo možné zachránit, kdyby Bulharsko odolalo vnějšímu tlaku a kdyby Rusko považovalo tento projekt za několik spojených dílčích projektů, nikoli za jeden megaprojekt. Na obou stranách by bylo možné podniknout kroky pro zřízení velké koalice zemí přímo zainteresovaných na realizaci tohoto projektu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna a v důsledku toho přišlo Bulharsko o příležitost, které pak úspěšně využilo Turecko. Teprve poté v Bulharsku pochopili, že šachová hra si vyžaduje, aby si hráč promýšlel alespoň dva tahy dopředu. Teď má Bulharsko možnost stát se přece jen součástí energetické aliance, i když ne v takovém rozsahu, jak by bylo možné v případě Jižního proudu.

Turecký proud je pro Bulharsko poslední šancí zůstat na energetické mapě jako činitel, a proto můžeme doufat, že bude realizován. Ovšemže za podmínky, že tímto plynovodem se bude dodávat nejen ruský plyn. Možná, že vysoce postavení činitelé, na nichž záleží realizace projektu na politické úrovni – vnitřní, ale ve větší míře zahraniční – počítají se zkapalněným plynem z Řecka (pozn. americkým nebo z jiných zdrojů).

Po vyostření situace kolem dodávek S-400 do Turecka prezident této země Recep Erdogan prohlásil, že odmítnou-li USA prodávat F-35, bude ochotna Ankara „prozkoumat alternativní varianty“. Jak byste to mohl komentovat?

Turecko se řídí vlastním programem rozvoje – a přitom z říšského hlediska. Důslednost a kontinuita jsou charakteristickými rysy silných států, které nejenže pamatují na vlastní dějiny, ale berou si z nich i ponaučení.  Ankara dosáhla takové úrovně závislosti, která již zajišťuje vzájemnou závislost a umožňuje vytyčovat vlastní podmínky. Turecko má objednávky na výrobu obrovského množství dopravních Boeingů a USA mohou o tyto objednávky přijít, budou-li v nátlaku pokračovat. Nebudeme zapomínat ani na vojenskou základnu v Incirliku a na specifický druh zbraní (pozn. americké jaderné zbraně), které jsou tam skladovány. Turecko má vlastní ambice také v plánu rozvoje svých vojenských možností.

Co si myslíte o perspektivách rozšiřování EU díky západobalkánským zemím, jejichž HDP je mimořádně nízký? Jak to ovlivní jiné členské země EU s nevyřešenými ekonomickými problémy, mj. Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko?

Rozšiřování EU díky zemím západního Balkánu je geopolitickým rozhodnutím, které není odůvodněno ekonomicky. Je to přímo spojeno s rozšiřováním NATO a ukončením vytvoření tak zvaného „Balkánského koridoru“ (pozn. koridoru z balkánských zemí s cílem omezení možností Ruska). Rozšiřování NATO vždy předchází převzetí členskými zeměmi EU ekonomických závazků, které pak mají plnit. Evropská unie není připravena je přijmout a samy tyto země také nejsou na vstup připraveny. Když vnitřní obsah neodpovídá vnější formě, vznikají krize a období nestability. To samé bývá s člověkem, který se přejedl – může jíst dál, bude to ale pro zdraví nebezpečné. Může to ale být užitečné někomu za hranicemi (pozn. EU). Je třeba si položit otázku, kdo má zájem na slabé a nekonsolidované EU.

Francouzský prezident Emmanuel Macron dříve vyslovil pochyby o účelnosti zapojení Turecka do EU. Jak hodnotíte perspektivy evropské integrace Turecka, zejména s ohledem na sílící napětí ve vztazích s NATO?

Zní to snad divně, ale Turecko nemá potřebu vstupovat do EU. Dříve mělo, ale teď už ne. Dokáže-li Turecko akumulovat ještě více zahraničních investic, mj. i z členských zemí EU, a stát se distributorem energie, zajistí si vlastní místo na regionální mapě a právo dohadovat se jinými na vzájemně výhodných podmínkách.