„Dokázali jsme, že 400 let dlouhý trend zvýšování slunečního záření a tedy i teplot na Zemi se může udržet i dalších šest století. Způsobí to, že do roku 2600 bude zemský povrch teplejší o více než 2,5 stupně Celsia,“ řekla Jelena Popovová z Vysoké školy ekonomické, kterou cituje tisková služba Ruského vědeckého fondu.

Sluneční aktivita se určuje podle množství skvrn a erupcí na Slunci, jež souvisí se změnami magnetického pole naší hvězdy. Cyklus sluneční aktivity od maxima do maxima trvá přibližně 11 let. V letech aktivního Slunce sílí a jsou častější magnetické bouřky, jež mohou způsobit jak technické problémy, tak lidské nemoci. Častější jsou rovněž polární záře.

Nejdelší známý pokles sluneční aktivity byl objeven koncem 19. století astronomem Edwardem Maunderem podle výsledků průzkumu archívů pozorování Slunce. Maunderovo minimum trvalo od roku 1645 do roku 1715, do souvislosti s ním dávají „malou dobu ledovou“ v Evropě. Druhá podobná epizoda, která dostala název Daltonovo minimum, byla zaregistrována již po zahájení pravidelného pozorování sluneční activity a trvala od roku 1790 do roku 1830.

V posledních letech bylo uveřejněno několik prací britských a ruských vědců, kteří připouštějí možnost, že jistá podoba Maunderova minima a nová „malá doba ledová“ mohou začít v nejbližších desetiletích. Nesouhlasí s nimi většina klimatologů, odborníků v oblasti fyziky Slunce, a hodně dalších vědců.

Velký ohlas vyvolala, například práce, kterou před 4 lety zveřejnila Popovová a její kolegové z Ruska a Velké Británie. Uvedli, že se magnetická aktivita Slunce mění nejen podle jedenáctiletých cyklů, ale také stoletých, a dospěli k závěru, že se v brzké době značně sníží. Může to mít za následek nikoliv globální oteplení, ale ochlazení.

Tyto výpočty, jak píše Popovová a její kolegové, nebraly do úvahy fakt, že klima závisí nejen na změně chování Slunce, ale také na povaze pohybu Země po oběžné dráze. Například, „kolísání“ oběžné dráhy planety, takzvané Milankovičovy cykly, dávají dnes do souvislosti s periodickými otepleními a ochlazeními klimatu.

Ve své nové práci je vědci přidali ke svému modelu, a vypočítali, jak se měnilo klima a sluneční aktivita během uplynulých 100 tisíc let, s ohledem na nejnovější data pozorování Slunce, a výsledky paleoklimatologických výzkumů, včetně průzkumu letokruhů starých stromů.

Odhalili navíc povahu dlouhodobých kolísání sluneční aktivity a dali to do souvislosti s tím, že hvězda nestojí na místě, ale periodicky se posouvá vůči centru sluneční soustavy. Může to, jak ukázaly výpočty fyziků, dost významně snížit nebo zvýšit množství tepla zasahujícího Zemi.

Tyto výpočty ukázaly, že snížení sluneční aktivity, jejíž minimum připadne na polovinu nynějšího století, nejspíše pouze zpomalí, ale nezastaví globální oteplování. Kromě toho v nejbližších staletích, když se Slunce přiblíží k vrcholu cyklu, se ještě víc urychlí. A pouze následkem změn sluneční aktivity, bez ohledu na „přispívání“ lidí, se teploty na Zemi mohou zvýšit o 2-2,5 stupně Celsia.

Tento proces dosáhne vrcholu přibližně za 600 let a pak začne postupné snižování sluneční aktivity, které skončí až v roce 3700. Na to všechno, jak soudí vědci, je třeba pamatovat při prognózování budoucího klimatu Země.