Sputnik si o tom promluvil s novinářským nestorem, autorem desítek knih literatury faktu, poradcem v orgánech Evropské unie Milanem Syručkem.

Syruček: V Praze jsme příliš neslyšeli berlínskou zeď padat, protože hluk tohoto pádu utlumily stovky wartburgů a trabantů občanů tehdejší Německé demokratické republiky, kteří přijížděli do Prahy, aby přelezli plot rezidence velvyslanectví Spolkové republiky Německo a z jejího území se tak dostali do vytouženého západního Německa - ať už proto, že tam měli části svých rodin, nebo prostě si chtěli užít svobody západního světa, jenž byl tehdy pro nás více méně uzavřen. Mnozí jeli jen tranzitem přes naši republiku do tehdejší Maďarské lidové republiky, která otevřela své hranice s Rakouskem už v září. Tehdy se říkalo, že „Němci hlasují nohama“, kde a jak chtějí žít. Když se jim nakonec podařilo zeď zbourat, už se nemuseli trmácet do Prahy, ale pohodlně přejít do západního sektoru Berlína, odkud mohli svobodně pokračovat do podle jejich názoru svobodné země. To byl jeden důvod.

Ten druhý spočíval v tom, že i naše společnost nebyla lhostejná k tomu, co se dělo v sousedním Polsku, kde volby vyhrála už v létě opoziční Solidarita, či v Maďarsku, kde také padla stará vláda, a začal se proces demokratizačních reforem. Pravda, skutečná demonstrace proti režimu proběhla u nás až 17. listopadu, ale nespadla z nebe, dozrávaly k ní podmínky předtím, třebaže byly různého charakteru – od rozporů uvnitř komunistické strany, kdy část vedoucích představitelů chtěla odstranit dosavadní vedení po disidenty, kteří bojovali o základní lidská práva, především svobodu slova. Se změnou režimu však nikdo nepočítal. Nikdo nedoufal, že moc spadne sama, bylo jen otázkou, kdo ji zvedne a chopí se jí. A tak jsme si při pádu berlínské zdi spíše oddechli, že už ustane ten nekonečný proud východních Němců na západoněmecké velvyslanectví v Praze a nebudou pražské ulice ucpávat jejich opuštěná auta, protože východní Němci budou mít snadnější cestu na Západ.

K té vlastní pražské demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 bych chtěl dodat ještě jeden poměrně málo známý fakt. Michail Gorbačov poslal 20. listopadu na tehdejší sovětské velvyslanectví a velení Střední skupiny Sovětské armády v Milovicích dopis, v němž jednak doporučoval, aby sovětští diplomaté a vojáci okamžitě přerušili veškeré kontakty s dosavadním vedením KSČ a dalších mocenských orgánů, navázali kontakt s opozicí, podpořili vznik nové demokratické vlády a především „zabránili všemi prostředky“, tedy i vojenskou silou, kdyby proti demonstrujícím československým občanům měly zasáhnout ozbrojené složky - armáda, policie a milice a tedy, aby nedopustili v Praze nějaké krveprolití.

Otázka existence dohody o nerozšíření NATO do východní Evropy, která byla údajně nějakým způsobem dosažena během jednání mezi SSSR a USA o sjednocení Německa v roce 1990, je jedním z konfliktních momentů ve vztazích mezi Ruskem a NATO. Ruské úřady tvrdí, že k takové dohodě došlo ústně a NATO ji porušilo jejím rozšířením, ale představitelé aliance tvrdí, že takový slib nebyl dán a že takové rozhodnutí bylo možné učinit pouze písemně. Ve vědecké komunitě se liší názory na existenci nebo neexistenci dohody o nerozšiřování. Co si o tom myslíte vy?

Ke znovusjednocení Německa došlo 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo. Bylo to stvrzeno smlouvou nazvanou Dva plus čtyři (tedy oba německé státy a velmoci SSSR, USA, Velká Británie a Francie), kdy toto znovusjednocení bylo podmíněno tím, že na území bývalé NDR nebudou umístěny cizí jednotky a jaderné zbraně. Znamenalo to, že se i sovětští vojáci, rozmístění v NDR, jichž bylo 350 000, musí stáhnout na své území. Současně to rovněž znamenalo, že NATO se nerozšíří z dosavadních svých hranic dále na východ. Náš prezident Václav Havel dokonce doporučoval, aby se současně rozpustily oba vojenské bloky – jak Varšavská smlouva, tak NATO. Od tohoto požadavku později odstoupil, ale při podpisu smlouvy Dva plus čtyři se představitelé zemí NATO zavázali, že atlantický pakt se skutečně nebude rozšiřovat dál na východ – tedy nejen do Československa, ale ani do Polska, Maďarska, Bulharska či Rumunska. V roce 2005 to veřejným prohlášením potvrdil Stephen F. Cohen, americký investor a jeden z padesáti nejvlivnějších mužů USA. 

Tento závazek však byl učiněn ústně, skutečně nebyla podepsána žádná dohoda. To mi osobně potvrdil Michail Gorbačov, když jsem s ním o tom hovořil v souvislosti s mezinárodní konferencí, kterou jsem v Praze organizoval v září 2016. Doslova mi řekl, že „Američané mi slíbili, že se po studené válce nebude NATO dál rozšiřovat za hranice Německa“. K tomu bych dodal, že pro Rusy je takové čestné prohlášení důležitější než písemná smlouva. Tu je možné případně i roztrhnout, ale prohlášení je věcí cti a ta je nedotknutelná. Ještě bych se odvolal na slova tehdejšího zástupce amerického ministra zahraničních věcí Roberta Zoellicka, s nímž jsem měl také možnost hovořit, že skutečně takový závazek písemně nebyl potvrzen, byť existoval. Proto jej historici nemohou najít.

Existuje mnoho dalších dokumentárních důkazů.  Na vlastní oficiální webové stránce NATO můžeme najít přepis projevu generálního tajemníka bloku Manfreda Wernera 17. května 1990 v Bruselu. Řekl doslova toto: „Skutečnost, že jsme připraveni neumisťovat jednotky NATO mimo území FRG, dává Sovětskému svazu přímé bezpečnostní záruky.“ K dispozici je také videozáznam slibu německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera z 31. ledna 1990. Říká: „Dohodli jsme se (s vedením SSSR), že se území NATO nebude rozšiřovat na východ.“ Mimochodem se to netýká pouze NDR, kterou nechceme jen zachytit. Rozšíření NATO nebude nikde jinde! Ukazuje se, že aliance Rusy prostě podvedla?

Výše uvedenými citacemi jen doplňuji ty příklady, které uvádíte ve své otázce. Možná se k tomu naskytla jedna téměř ideální příležitost, kdy se o tom mohli přímo dohodnout americký prezident George Bush starší a tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov. Bylo to koncem roku 1989 na Maltě, kde jsem byl jako novinář rovněž přítomen. Čekal jsem netrpělivě spolu s dalšími zahraničními kolegy na jejich finální jednání a podpisy závěrečných dokumentů. Ale moře se rozbouřilo a tak nebylo možné ani pro George Bushe staršího (to se už nedostavil Ronald Reagan, který se předtím čtyřikrát setkal s Gorbačovem, v listopadu byl zvolen nový americký prezident) dopravit se k sovětskému představiteli na luxusní loď Maxim Gorkij, kde žil, ani sovětskému představiteli k americkému prezidentovi na jeho křižník. A tak se poslední schůzka, která měla jednání stvrdit podpisy, nekonala. Mluvčí amerického prezidenta Larry Speaks nám tehdy navrhl, že kdo z nás se dokáže dostat na americký křižník, garantuje mu půlhodinový sólo rozhovor s prezidentem. Musím se však přiznat, že nikdo ze tří tisíc přítomných novinářů se neodhodlal vrhnout se do devítimetrových vln. A tak nebyl ani rozhovor, což není tak podstatné, ale ani nějaký písemný dokument na důkaz toho, na čem se dohodli i ohledně NATO.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce