Odrazovala jste ho, když se rozhodl, že bude pracovat v konfliktních oblastech?

Věra Stěninová: Ne. Nevěděla jsem to. Volali jsme si totiž málo. On jako první nezavolal a já ho chtěla alespoň slyšet. Když jsem mu volala, ptala jsem se na počasí, na zdraví. A podle hlasu jsem si myslela, že je všechno v pořádku, že nikam necestuje. Byl velmi spokojený, když ho vzali do agentury RIA Novosti. A pak se dlouho neozýval. Žádný telefonát. Potom jsem mu zavolala sama a on řekl, že je v Sýrii. „Pane na nebi! Můj syn je v Sýrii.“ Nevěděla jsem to. Až tehdy jsem zjistila, že tam jezdí.

Jak jste se dozvěděla o tom, co se stalo?

Dozvěděla jsem se, že na Ukrajině začali pronásledovat novináře a že za jejich hlavu slibují odměnu. Tehdy jsem pochopila, že je to nebezpečné. Pamatuju si, že jsem mu volala 17. července. Byl tak veselý, říkal mi, že se zabydluje na pokoji. Pochopila jsem, že byl tehdy v Slovjansku. Potom mi poslal fotku, kde je s nějakým chlapcem. Byla jsem moc ráda, že mi to poslal. A potom přišel srpen… Měla jsem takový pocit, jaký jsem ještě předtím neměla. Jako by bylo ve mně úplné prázdno. A potom mi 6. srpna zavolala sestra. Z nějakého důvodu mi volala hrozně brzy, tak kolem 5. hodiny ranní. Naďa mi řekla, že v televizi říkají, že prý se ztratil novinář Stěnij Andrej. Tehdy jsem zapnula televizi a zjistila to. Takže ze zpráv jsem se to dozvěděla. Dlouho jsem nebyla schopná zavolat. Vyšla jsem až 18. srpna. Všechny ty dny jsem byla zavřená jen doma, spala jsem, televize byla pořád zapnutá. A ta znepokojivá hudba, zprávy, že ho hledají, jeho fotka. Potom přijela sestra. Ani jsem nevěděla, na koho se mám obrátit, pak jsme ale zavolaly do agentury. Já s mojí neteří jsme odletěly, v agentuře nás už čekali a ubytovali. Na zprávy jsme pak čekali tady. Celý měsíc. Potom mi zavolal Dmitrij Kiseljov a řekl, že ho našli. Nejdříve byla 60% šance, že je to on. Později řekl, že je to jisté. Byli mi tehdy oporou. A já děkuji agentuře MIA Rossiya Segodnya a jejím zaměstnancům, velmi mě podporovali. Oporou mi byla také synova přítelkyně Věra (i přesto, že se před cestou rozešli) a její rodiče. I teď si spolu voláme.

Jela jste na Donbas a vyrobila jste památník.

Poprvé jsem tam byla v dubnu tohoto roku. Byla jsem tam jednou, chtěla bych jet samozřejmě víckrát, ale uvidíme, jak se to povede. Kvůli blokádě, nebo jak to nazvat, je město dost uzavřené. Je mi tak líto těch lidí. Město se mi totiž velmi líbilo. I přesto, že tam třeba došlo k bombovým útokům, obyvatelé rychle všechno uklidili. Ukázali mi domy, místní muzeum, kde byla zbořená celá zeď, a bylo vidět, že do sportovního areálu se dostali také. Město samozřejmě žije a je moc pěkné. Lidé jsou tam hodní. Také jsem byla ve městě Sněžnoje, kde je škola, která je pojmenovaná po Andrejovi. Četli jsme si o něm verše. Je tam místnost, která slouží jako muzeum o něm a ještě o dvou mužích, kteří zemřeli s ním. Chovají se tam k tomu s velkou úctou. Sice ho asi neznali, ale skutečnost, že tam zemřel… Je tam vidět ta laskavost. Potom jsme jeli na místo Andrejovy smrti, bylo to cestou do Dmitrovky. Zatím tam stojí dřevěný památník. Říkali, že by chtěli postavit pořádný a já samozřejmě chci, aby mi dali vědět, zda nemůžu nějak pomoci. Zasadili břízy, a tak dvě řady bříz vedou k památníku. Dvě břízy jsem mohla zasadit já, zbytek byl už zasazený. Místo úmrtí. Jasně, když si člověk představí, co se tam stalo, možná to někdy i zjistí. Když se blížíte k místu, kde někdo zemřel, tak hned pochopíte, že tam opravdu není, kam jít. Okolo je samá step, tak kam se schováte? Když jsme jeli zpět, jeli jsme k památníku Savur Mohyla. Všude byly květiny. Je vidět, že si toho místa velmi váží. Když si představím, že tam ve sklepě leží mrtvé děti… i Andrej měl takové fotky. Kdo to neviděl, si to umí jen stěží představit.

Všímám si, že hodně mladých lidí umírá v Kristových letech. Vždyť i Andreji bylo 33 a půl roku. Víte, obracím se k němu jako k ikoně. Pomáhá mi. Když jsem bývala u památníčku, přemýšlela jsem: „No, tak dobře, Andreji, jsi volný“. Pět let jsem se s ním chtěla setkat – a setkala jsem se. Navštívila jsem Donbas. Matka se ale dítěte vzdát nemůže. Všechno to se mnou zůstává až do konce. Držela jsem se, držela. Tak moc jsem chtěla, abych to zvládla bez slz, jsou ale velmi blízko.

Andrej Stěnin (1980 – 2014), zvláštní zpravodaj agentury MIA Rossiya Segodnya, zemřel před více než čtyřmi lety v Doněcké oblasti. Auto, ve kterém jel, bylo 6. srpna 2014 rozstříleno a spáleno na cestě. Za odvahu a hrdinství, projevené při plnění profesní povinnosti, byl novinář vyznamenán in memoriam prezidentem Ruské federace Řádem odvahy (2014). V prosinci roku 2014 byla v Moskvě na adrese Zubovsky bulvar 4 na zdi agentury MIA Rossiya Segodnya odkryta pamětní deska na počest Andreje Stěnina. 

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce