„Bratři, mé děti, pojďme tam zemřít se zbraní v ruce. To je náš den! … Chci vám, bratři, otevřeně říci, že nemůžeme doufat v nic jiného, než v pomoc všemocného Boha, v jedinou opravdovou pomoc. Ochraňoval nás do této chvíle a neopustí nás, abychom neskončili v rukou nepřátel naší svaté víry… Bratři, my všichni jsme služebníky našeho Pána. Vím dobře, že kdybychom já nebo všichni, co mají velení, měli padnout, budete bojovat za svobodu, čest našeho řádu a za naši svatou církev. Jsme vojáci a zemřeme v boji… Nenechte žádného z vašich mužů, aby ho napadlo, že bychom mohli mít nějakou vyhlídku na čestné zacházení nebo že bychom se z toho dostali živí. Budeme-li poraženi, zabíjí nás všechny. Je lepší zemřít v bitvě než sejít strašným a hanebným způsobem rukou vítěze…I kdyby toto obléhání oproti předpokladům mělo skončit pro nepřítele vítězstvím, prohlašuji před vámi všemi, že podle mého pevného úmyslu nikdo v Konstantinopoli neuvidí velmistra našeho svatého řádu v řetězech. Kdyby ale mělo dojít k nejhoršímu a vše by mělo být ztraceno, obléknu si šat řadového vojáka a s mečem v ruce se vrhnu mezi nepřátele a tam padnu mezi mými dětmi a bratry. “

Velmistr řádu johanitů Jean Parisot de La Valette v době obléhání Malty osmanskými Turky v roce 1565, když odvážně čelili mnohanásobné přesile invazních armád