Prof. PhDr. Mojmír Grygar

Vznik Československa prohlásil za „šílenství“; jeho zakladatele nazval zrádci, lháři, dobrodruhy toužící po slávě a o budoucnosti Čechů se vyjádřil jednoznačně: „V budoucnosti Evropa může být bez Čechů, ale Češi nemohou žít bez silné Německé říše.“ SS-Gruppenführer z Prahy svým hostitelům ve Východním institutu v Krakově nejdřív nabídl stručný přehled českých dějin, který měl dokázat závislost slovanského národa na německé převaze, potom popsal všechny aspekty nadvlády Třetí říše nad českým obyvatelstvem; přitom neopomněl fakt, že všechna nařízení týkající se Čech a Moravy podléhají Vůdcovu svrchovanému rozhodnutí. Ve výkladu o demografické situaci u nás se ani slovem nezmínil o Židech, naproti tomu obsáhle popsal zvláštní status, který Němci u nás získali tím, že se od 16. března 1939 stali občany Říše; nepodléhali protektorátním úřadům ale byli rozděleni do čtyř říšských žup – Sudetenland, Bayerische Ostmark, Oberdonau, Niederdonau; toto správní začlenění Protektorátu do Říše je příznačné, protože vyznačuje budoucí dělení českého a moravského teritoria v době vítězného ukončení války, kdy již protektorátní rámec nebude nutný. Za zmínku stojí ještě dva Frankovy výroky: Ferdinanda I., vítěze bitvy na Bílé Hoře, chválí jako Habsburka, který, na rozdíl od posledních potomků vídeňské dynastie, měl ještě to pravé německá smýšlení, a o Druhé republice tvrdil, že i ve své okleštěné podobě představovala pro Říši nebezpečí, protože „obrovský arzenál zbraní a bomb“ byl dosud v rukou českých vojáků. K publikacím, které K.H. Frank věnoval Protektorátu Čechy a Morava a které stojí za pozornost, patří reprezentativní kniha Das Böhmen und Mähren – Buch, Volkskampf und Reichsraum. Volk und Reich. (Kniha o Čechách a Moravě, lidový boj a říšský prostor. Lid a Říše.) Obsáhlý titul knihy, vydané na kvalitním papíře a opatřené bohatou fotografickou přílohou, spolu s označením měst, kde nakladatelství knihu vydalo – Prag, Amsterdam, Berlin, Wien – svědčí o tom, že nacisté této publikaci přikládali značný význam. Ale jaký, když v podstatě ničím novým nerozšířila koncepci české otázky, jakou si šovinisté mezi sudetskými i říšskými Němci vypracovali již dávno před okupací? Čechy považovali za méněcennou slovanskou rasu (sám lord Runciman, který před Mnichovem připravoval pro britskou vládu zprávu o národnostních poměrech v Československu, prohlásil, že rozumí Němcům, že nemohou snést nadvládu Čechů, lidí jiné rasy); slovanské kmeny v Čechách a na Moravě označovali za přistěhovalce, kteří se vetřeli do starého germánského území; o jejich řeči, zvycích, kultuře, mentalitě se vyjadřovali s pohrdáním; Československo považovali za nádor ohrožující Němce a všechny sousední země a o otázce, kdo ovládne Čechy, Moravu a Slezsko, měli již dávno jasno: přebírali názory hlasatelů pangermánské ideje, z nichž jedni vycházeli z rasové teorie rozlišující národ pánů (Herren) a národ pacholků (Knechen), druzí se odvolávali na nezvratitelné ekonomické zákony a primitivní výklad darwinismu, který chudým a malým etnikům a národům nižší kultury a vzdělanosti neumožní vyrovnat se bohatším a mocnějším národům. Když 27. září 1941 přiletěl do Prahy Reinhard Heydrich, dal nepokrytě najevo, jaká budoucnost Čechy čeká: „Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat“. Přestože na stole již bylo několik variant konečného řešení, Heydrich oznámil, že plán se odkládá na poválečnou dobu. Zatímco lidé u moci v podobných projevech používají sloveso v množném čísle (pluralis maiestatis), on mluví jako diktátor, který klade důraz na svůj vlastní zájem: „V tomto prostoru potřebuji klid, aby český dělník nasadil pro německé válečné úsilí svou pracovní sílu“ a přitom upozorňuje, že je třeba dávat pozor, „aby Čech nevyužil svého zvyku... a nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody“. 2. Jaký byl tedy smysl publikace Das Böhmen und Mähren – Buch, která vyšla v roce 1943, kdy wehrmacht již byl nucen přejít od bleskové války k totální? Seznámíme-li se s doprovodným textem K.H. Franka, prohlédneme-li si fotografické přílohy, je zřejmé, že kniha plnila propagandistický účel, týkající se nejen současného stavu, ale také výhledu do budoucnosti. Přestože Německo již získalo naprostou kontrolu a moc nad prostorem Československa a jeho obyvateli, sudetští nacisté se jednak chtěli pochlubit svým historickým vítězstvím, ale jednak se snažili také cizincům vštípit svoji představu o bezpráví, kterému byli vystaveni v Masarykově a Benešově republice. Některé fotografie z roku 1938 to mají doložit – zvlášť strašný je pohled na otevřený masový hrob – nahoře vidíme mrtvolu mladé dívky jako důkaz o zvěrstvech, kterých se Češi dopouštěli na svých mírumilovných německých spoluobčanech. Výmluvné jsou také fotografie dvou školních budov – jedna, německá, je barabizna podobná stodole, ta druhá, česká, je moderní budova s trojitými okny, jakoby vystřižená z odborného časopisu. Co je to jiného, než dodatečné šíření lži o Češích s úmyslem ospravedlnit nejen Mnichovský diktát, ale i pozdější rozbití a obsazení celého státu.? Byl to také pokus připravit Evropu na konečné řešení české otázky, vyvolat u cizinců dojem a přesvědčení, že takový barbarský a pokrytecký národ nemá v civilizované Evropě co pohledávat. Dnes se již zapomíná na to, jakým překážkám musel prezident Beneš v exilu čelit, aby dosáhl poválečné obnovy Československa v původních hranicích. V britských konzervativních kruzích ještě doznívalo neblahé dědictví předválečné doby, kdy velká většina aristokratů byla fascinována Hitlerovým řešením sociálního napětí – fašismus považovali za „účinný protilék proti bolševickému moru“. Těmito slovy Churchill při návštěvě Říma v roce 1935 pochválil Mussoliniho. Větší úspěch měli za války v Anglii polští političtí exulanti, kterým nikdo nevyčítal spojenectví s Hitlerem ani jejich ochotu připojit se k Němcům v případě, napadnou-li Československo. V zákulisí se dokonce hovořilo o tom, že po válce bude vytvořen jeden polsko-česko–slovenský stát; není třeba dlouho uvažovat, kdo by v tomto soustátí hrál prim. Složité bylo také Benešovo jednání s Wenzlem Jakschem, sudetským sociálním demokratem, který vystupoval proti obnovení Československa v původních hranicích a nesouhlasil s odvoláním Mnichovské dohody. Aby posílil svou pozici jako obhájce samostatnosti sudetského Deutschböhmen, dosáhl toho, že Britové umožnili skupině německých dobrovolníků–výsadkářů podniknout v severočeském pohraničí teroristický útok proti vojenským cílům. Tato akce ztroskotala, ale její pověst poškodil i fakt, že výsadkáři pocházející z Ústecka hledali pomoc u svého známého, který byl místním nacistickým funkcionářem. V této souvislosti sehrál významnou roli atentát československých vojáků na Heydricha; pokouší-li se dnes někdo kritizovat Beneše na základě neprokazatelného tvrzení, že český národ tuto vojenskou misi neschvaloval, pak je to zřejmě důsledek dlouholeté a systematické kampaně sudetských Němců proti prezidentu Benešovi. Této kampaně se bohužel zapojili i někteří společensky exponovaní lidé, jako Jiří Gruša, disident normalizační éry a polistopadový diplomat v Německu a Rakousku. (Dodnes nepochopím, jak mohl klesnout tak hluboko, že se ve svých česko-německých verších dovolával zlého ducha německého mýtu o Wacht am Rhein, Stráži na Rýnu.) Tvrzení o nesprávnosti Benešovy vojenské mise se objevilo například i v nedávném příspěvku Václava Bělohradského v diskusi pořádané redakcí Lidových novin. V době, kdy k Heydrichově popravě došlo, bylo mi 14 let a dobře si pamatuji, jakou radost tento čin vyvolal u všech blízkých a známých; ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se po mnoha letech najde český renomovaný publicista, který napadne Beneše jako iniciátora atentátu na třetího nejmocnejšího muže v Hitlerově Německu. Je trapné připomínat, že Hácha, Emanuel Moravec a desítky dalších kolaborantů se tehdy snažili šířit mínění o tom, že Češi nesouhlasili s atentátem osnovaným londýnskou exilovou vládou. 3. Útoky proti Čechům zdaleka nejsou charakteristické jen pro meziválečné období, kdy se nacistická propaganda chystala učinit první krok k tažení na Východ, ale datují se již od okamžiku, kdy se na začátku šedesátých let 19. století, po pádu absolutismu a přijetí konstituce, mnozí Němci v Českých zemích cítili ohroženi nečekaným vzedmutím českého a slovanského národního vědomí. Když Jan Neruda v roce 1961 jel do Francie, ptal se ho spolucestující Němec, jakmile zjistil, že je Čech, proč jsou Češi na Němce tak zlí, proč je utlačují. Na otázku, jak přišel k takové zvěsti, odpověděl, že přece čte doma v Badensku noviny a ví, co se za hranicemi děje. Stálo by za to, aby se někteří historikové, místo sbíráním dokladů o loajalitě českého lidu k císaři Franzi Jozefovi, zabývali tím, jak německé, ale třeba i jiné zahraniční noviny, líčily a komentovaly ohlasy událostí u nás. Skutečnost, že Theodor Mommmsen, německý historik, znalec antického Říma, vystoupil v roce 1897 s prohlášením, v němž obvinil Čechy, že rozbíjejí jednotu německého národa a škodí soukmenovcům v Českých zemích, je výsledkem dlouhodobé protičeské a protislovanské kampaně šířené v Německu. Nacisté v 30. letech měli na co navázat. Josef Goebbels se ve svých deníkových záznamech z let před Mnichovem a vpádem do Polska věnoval Československu soustavnou pozornost. Uvedu z jeho poznámek několik citátů, které nepotřebují komentář: „Češi jsou národem špinavců.“ (3/8/37) – „Čechárna (Tschechei) je skutečnou hromadou trusu.“ (29/1/38) – „Tenhle podělaný stát musí pryč. Čím dříve, tím lépe.“ (3/6/38) – „Lord Rothemere píše velmi ostrý článek proti Československu. Je naším dobrým přítelem.“ (19/7/38) – „Nenávist mezi Němci a Čechy je nepřekonatelná.“ (10/7/38) – „Co s 6 miliony Čechů, až jednu budeme mít zemi. Těžká, téměř neřešitelná otázka.“ (1/8/38) – „Hovořím obšírně s Horthym. Je naplněn divokou nenávistí vůči Čechům.“ (24/8/38) – „Jütler [Henleinův šéf propagandy] mi z Prahy podává zprávu. Tvrdí, že se u Čechů opět probudil starý duch husitů. Bojovali by na život a na smrt, kdyby k tomu přišlo.“ (30/8/38) – „Naše propaganda vůbec pracuje vzorně. Dostává celý svět pod tlak. Díky ní jsme už půlku války vyhráli.“ (18/9/38) – „Praha ještě žije v dokonalé iluzi. Věří ve francouzskou, ruskou a dokonce anglickou pomoc. Ubozí idioti!“ (Psáno pět dní před podepsáním Mnichovského dokumentu.) Goebbels v rámci propagandistického záměru ovlivňovat zahraniční veřejnost, žádal po Göringovi peníze na podplácení cizích, zejména anglických a francouzských novinářů.

Snad si čtenář pomyslí, že podobné výroky a fakta již není třeba připomínat, válka přece dávno skončila, po Hitlerovi a jeho zločinecké klice již slehla zem, Německo je oporou sjednocené demokratické Evropy – tak nač vytahovat staré věci. A přece! Když jsem nedávno sledoval televizní zprávu z elitního gymnázia, kde studenti na otázku, co by měli politici řešit nebo s čím nesouhlasí, odpověděli, že k odsunu Němců nemělo dojít. Několik dní předtím kancléřka Merkelová prohlásila, že vyhnání Němců neospravedlní žádné politické ani morální důvody. To už je přímý útok na důsledky porážky Hitlerova Německa. Přibližně ve stejné době mě šokovala zpráva, že náš ministr zahraničních věcí nepovažoval za nutné protestovat proti rehabilitaci členů ukrajinské nacionalistické armády, kteří bojovali proti Sovětskému svazu v řadách oddílů SS. Právě tak nikdo z politiků a novinářů, kteří s neobyčejnou pozorností a kritickou vervou zaznamenávají všechno, co staví Rusko – ať právem, nebo neprávem – do špatného světla, neprotestoval proti tomu, že Romanu Šuchevičovi, válečnému zločinci, nedávno odhalili na Ukrajině pomník, zatímco dav strhává pomníky ruských vetitelů, kteří bojovali za osvobození Ukrajiny. Šuchevič, velitel dobrovolnického praporu SS Nachtigal a Ukrajinské povstalecké armády, byl odpovědný za popravu desetitisíců Židů, Ukrajinců, Rusů i volyňských Čechů v rámci etnické čistky prováděné v týlu postupujícího wehrmachtu. Uvedu ještě jeden fakt, svědčící o tom, že výsledek druhé světové války podléhá korozi. V Le Monde jsem se dočetl, že výsledek veřejného mínění ve Francii po válce ukázal, že lidé rozhodující míru zásluh za porážku Německa připisovali sovětské armádě, ale dnes statistiky mluví jinak – veřejnost, dobře seznámena s mnohokrát opakovanými filmy o vylodění spojenců v Normandii, uděluje dnes prvenství vojákům Spojených států. Proč ne také Britům a Kanaďanům? Dodejme, že Američanů při dobývání Německa přišlo o život přes 400 000, zatímco sovětských vojáků jen při dobývání Berlína padlo 80 000. Nikdo přitom nezjistí, kolik tisíc padlých rudoarmějců padá na vrub skutečnosti, že Stalin nařídil o několik dní zkrátit přípravy útoku proti Berlínu, protože ho o to požádali spojenečtí velitelé tísnění německou protiofenzívou v Ardenách.