Roznětkou pro výtržnost bylo finále Afrického poháru národů (zj. mistrovství Afriky), v němž Mali vyhrálo nad Senegalem 1:0. Při zhlédnutí záběrů jsem si vzpomněl jednak na naši hokejovou krizi v roce 1969 a jednak na to, co generál de Gaulle znamenal pro Alžíru a částečně i pro Senegal, někdejší francouzské kolonie, jejichž vlajky během výtržnosti zavlály.

Je skutečností, že generál de Gaulle (jehož „armádě Svobodné Francie“ my Češi spoluvděčíme za svou národní existenci a znovuobnovení své země po 2. světové válce) než dal z nutnosti své koloniální říši samostatnost (respektive předtím, než si z neevropských součástí Francie, jejichž státní správu ponechal jejímu osudu, ponechal jen podniky zpracovávající tamní přírodní bohatství) provedl v Alžíru jednu z nejkrvavějších genocid francouzské koloniální historie a těsně před opuštěním země provedl na jihu Alžíru první francouzský test atomové bomby. Spad z tohoto výbuchu měl vliv na celou tehdejší středozápadní Afriku včetně Senegalu.

V tomto smyslu je jistě reakce demonstrujících pochopitelnější, než když noví, často ilegální migranti ze zemí, jako je Kosovo, kteří by za normálnějších okolností (jež - jak musí uznat každý kriticky uvažující člověk - v jejich vlasti představoval už spíše de Gaullův současník a bojový přítel Josip Broz Tito) ve Francii vůbec neměli být, bezdůvodně ničí okolí Calais, Rennes a dalších francouzských měst.

Co je však nepochopitelné především, je faktické nezasáhnutí francouzské policie, která je naopak v případě demonstrací žlutých vest za sociální práva tak brutální, že už to stálo deset životů. Připomíná mi to československý vládní rozkaz „největší ohleduplnosti“ při řádění německých henleinovců v českém pohraničí 30. let, zatímco do nezaměstnaných všech národností, kteří tehdy za svá práva demonstrovali (i v Sudetech) se tehdy u nás tu a tam „nedopatřením“ i střílelo. Kdo zná historii, ví, co tehdy následovalo…

Daladierovský postoj mnichovanství dnešního francouzského státu (dnešní francouzský premiér Philippe je synchronně křestním jménem taky Édouard - stejně jako Daladier) si svým stejně nerovným postojem ke žlutým vestám versus destruktorům de Gaullovy sochy koleduje o to, že se může stát, že přijde nová válka, z níž vstane nový de Gaulle, který se namísto dnešních Daladierů opět stane hlavou státu, jenž svou policii tentokrát nechá jednat padni komu padni (což de Gaulle vždy dělal) - a za to (ne za jeho genocidy!) mu bude na místě odstraněného generála z 20. století postavena nová socha…

Je-li ještě čas, prosím spolu s Čapkovým doktorem Galénem maršály dnešního světa, aby se to nemuselo stát – aby tento vývoj zvrátili!

(vyšlo v brněnských Kulturních novinách)