Foldyna se ve svém článku na portálu Parlamentní listy snažil vysvětlit situaci s ústavní žalobou v Česku. Pojmenoval senátory „Klubem poražených“, protože i když „nekouří, nepijí alkohol, mluví jako Mirek Dušín“ prohráli proti Zemanovi, který „špatně chodí, kouří, pije alkohol a občas mluví sprostě“. Foldyna dospěl k závěru, že „jeho vítězství <ve volbách> se nedá vysvětlit jinak, než že vyhrál především díky svým politickým postojům“.

Foldyna píše, že Zeman „dělá to, co považuje za „nejlepší z hlediska českých národních zájmů“ na rozdíl od „klubu poražených“. Ti dělají politiku, která se projevuje v tom, že „okopávají kotníky Zemanovi i Babišovi“.

Podle Foldyny „klub poražených“ má problém: stýská se jim po vládnutí, Zeman se však „nechce řídit jejich přáními“, ale našli řešení: „odstranit své politické protivníky jinak, než prostřednictvím volné soutěže politických názorů“. A to se právě teď děje.

Jediným způsobem, jak se zbavit Babiše a Zemana je prý podat ústavní žalobu.

„Skutečný problém ‚klubu poražených‘ je fakt, že trestně stíhaný premiér a obžalovaný prezident mají u voličů neporovnatelně větší podporu než ‚klub poražených‘, však bude přetrvávat dál,“ zdůraznil Foldyna.

Foldyna uvedl také skupiny, které nepatří „do tvrdého jádra“ Klubu poražených, ale s ním kooperují, protože „usilují o jeho zbývající voliče, u nichž se dá předpokládat, že vzhledem ke klesajícím volebním preferencím Klubu poražených hledají na volebním trhu alternativní nabídku“.

Jaroslav Foldyna upozornil na závěr svého článku, že jestli by ústavní žaloba byla namířena jenom proti jednomu kroku prezidenta, tak by se nedalo nic namítat. Podle Foldyny „Klub poražených napadá přesně to, co prezident slíbil svým voličům a to, proč zvolili do funkce právě jeho a nikoli reprezentanty Klubu poražených“.

Foldyna přišel k závěru, že „v ČR probíhá dobře organizovaný a velice sofistikovaný pokus o státní převrat“. Parafrázoval slova Winstona Churchilla, že máme doufat, že „vůle voliče nebude shledána příliš lehkou“.

„V opačném případě totiž zpravidla nakonec teče krev,“ tímto výrazem Foldyna ukončil svůj komentář.