Na kraji Země

V polovině 50.let 20.století SSSR naléhavě potřeboval střelnici, kde by mohl zkoušet jaderné zbraně nejen ve vzduchu a pod zemí, ale také na moři. Do té doby prováděli Američané už několik let jaderné zkoušky na atolech Bikini a Eniwetok v Tichém oceánu.

Střelnice musela být pochopitelně maximálně vzdálena od velkých osad a komunikací. Nová země byla ideální volbou. Žilo tam pouze asi 400 lidí, a ti byli rychle přesídleni do Archangelské oblasti.

V létě roku 1954 se vylodilo na Nové zemi deset vojenských stavebních jednotek. I když byly práce na výstavbě Objektu 700 o ploše přes 90 tisíc kilometrů čtverečních komplikovány drsnými klimatickými podmínkami, byly technické stavby, obytné domy, laboratoře a letiště hotové už za rok.

Na podzim roku 1955 zahřměl na Nové zemi první v SSSR podvodní jaderný výbuch. V zálivu Čornaja explodovalo v hloubce 12 metrů z ponorky vystřelené torpédo s náloží RDS-9 o síle tři a půl kilotuny. Zkouška se prováděla v zájmu vojenského námořnictva. Terčem bylo několik torpédoborců, minolovek a ponorek. Nová střelnice zabezpečovala odborníkům vyčerpávající informace o působení jaderného výbuchu na všechny druhy zbraní a vojenskou techniku.

Právě na Nové zemi byla otestována nejsilnější termonukleární puma na světě, AN602, známá jako Kuzkina matka či Car-bomba, o síle 58 megatun, tedy několik tisíckrát silnější, než puma, která zničila Hirošimu. Byla shozena ze zvláště upraveného bombardéru Tu-95 – nálož explodovala ve výšce 4 kilometrů. Výbuch byl tak silný, že seizmická vlna oběhla zeměkouli třikrát, mrak se zvedl do výšky skoro 70 kilometrů, a záblesk byl vidět ve vzdálenosti jeden tisíc kilometrů. 

Celkem bylo na Nové zemi provedeno 132 jaderných testů – 87 v atmosféře, tři podvodní a 42 podzemních. Ten poslední se konal v roce 1990. V roce 1992 byla Státní centrální střelnice Ministerstva obrany SSSA přejmenována na Centrální střelnici Ruska. V současné době je podřízena 12. Hlavní správě Ministerstva obrany. V rámci Smlouvy o všeobsáhlém zákazu jaderných zkoušek se provádějí na Nové zemi nejaderné experimenty pro zachování spolehlivosti a bezpečnosti jaderného arzenálu. 

Atomová Sněhová koule

Další velká jaderná střelnice o ploše 20 tisíc kilometrů čtverečních se nacházela naopak v dost lidnatém kraji – na břehu řeky Irtyše v Kazašské SSR, pouhých 130 kilometrů od města Semipalatinska. Pro vědce, inženýry a vojáky tam postavili celé město – Kurčatov.

Střelnice začala fungovat v roce 1949. Síla prvního výbuchu byla poměrně malá – pouhých 22 kilotun. Avšak už za několik let se tam testovali už mnohem silnější bomby. V roce 1953 vyvinuli sovětští vědci pod vedením Andreje Sacharova vodíkovou bombu – „výrobek RDS-6s“. Bojová nálož byla svérázným „loupáčkem“ a sférickým systémem z vrstev uranu a termonukleárního paliva obalených chemickou výbušninou. Její síla činila 400 kilotun. 

Semipalatinská střelnice fungovala až do roku 1991. Za několik desetiletí tam bylo provedeno 470 jaderných výbuchů. Většinou podzemních. Nálože byly rozmísťovány ve štolách a šachtách. Na povrchu a ve vzduchu bylo odpáleno 125 náloží. Zkoušela se tam také munice s různými chemickými výbušninami.

Atomové bomby byly odpalovány i v jiných oblastech SSSR. Například v září 1954 otestovali vojáci taktickou jadernou nálož na Tocké střelnici v Orenburské oblasti. Byla to jedna z hlavních částí armádních cvičení pod krycím názvem Sněhová koule. U města Tocka bylo soustředěno 45 tisíc vojáků a stovky jednotek obrněné techniky, děl a letadel. Manévrům velel osobně maršál Georgij Žukov.

Hned po detonaci bomby o síle 40 kilotun byla přes zamořené území dovedena vojska – nacvičovalo se prolomení nepřátelské obrany za použití jaderné zbraně. Za hlavní ničivý účinek se pokládala v té době rázová vlna, vojáci a důstojníci však zkusili i působení radiace. V roce 1990 byli účastníci Tockých manévrů přirovnáni k likvidátorům Černobylské havárie.

Výbuchy v poušti

Co se týče rozsahu jaderných zkoušek, neměly se USA ve světě s kým srovnávat. Největší střelnice byla zřízena ve státě Nevada pouhých sto kilometrů od Las Vegas. V roce 1951 byla tam odpálena menší nálož o síle jedné kilotuny. Poté obyvatelé Las Vegas a sousedních měst mohli pozorovat pravidelně na obzoru „atomové hřiby“.

Američané se snažili maximálně přiblížit jaderné zkoušky bojovým podmínkám. Na střelnici stavěli celé městské čtvrti a obranné stavby, sváželi tam různou techniku. Působení rázové vlny bylo zaznamenáváno pomocí rychlostních kamer.

Do zkoušek byli zapojováni také lidé – tisíce vojáků se nacházelo často pouhých několik kilometrů od epicentra exploze. Celkem bylo na střelnici v Nevadě odpáleno přes 900 jaderných náloží.

Životní prostředí bylo samozřejmě vystaveno značnému radiačnímu zamoření. Mimochodem ten „nejšpinavější“ test atomové bomby se prováděl v Nevadě v mírových cílech – v roce 1962 v rámci programu využití jaderných náloží při těžbě nerostů a výstavbě vodních a ropných nádrží.

Nálož o síle přes 100 kilotun byla umístěna pod zemí v hloubce 190 metrů. Po výbuchu vznikl kráter 100 metrů hluboký o průměru téměř 400 metrů. Do vzduchu bylo vyhozeno 12 milionů tun zeminy. Dva obrovské radioaktivní mraky se zvedly do několikakilometrové výšky a propluly nad státy Illinois, Nebraska, Iowa a Jižní Dakota. Bylo to doprovázeno radioaktivními srážkami.

Na atolech Bikini a Eniwentok v souostroví Marshallovy ostrovy v Tichém oceáně odpálili američtí vojáci v březnu roku 1954 termonukleární bombu v rámci operace Castle Bravo. Odborníci se zmýlili ve výpočtech, a síla výbuchu přesáhla plánovanou 2,5krát a činila 15 megatun.

Podle odhadů odborníků byl výron radiace po tomto výbuchu srovnatelný s Černobylskou katastrofou. Radiačnímu zamoření bylo vystaveno několik osídlených atolů ježicích ve vzdálenosti stovek kilometrů od epicentra výbuchu.  Celkem bylo v době 1946 až 1958 provedeno na těchto ostrovech asi 70 jaderných testů. Na choroby způsobené radiací zemřelo přibližně 850 obyvatel souostroví.