Peklo v Česku

Budeme za třicet let jezdit v našich končinách na velbloudech? Nemyslete si, drazí čtenáři, že je to sarkasmus spojený s možným přílivem nelegálních migrantů, nebo s ekologickými extremisty, kteří chtějí omezit tradiční dopravu ve prospěch zachování Matky přírody. Ale souvislost s ochranou našeho životního prostředí tu je. Česko vysychá. Pokud politici nezačnou s nastalým trendem něco dělat, budou nám po českém venkově brzy radostně běhat dvouhrbí sudokopytníci.

Nebudeme vás strašit pomýlenou Gretou. Problém s vodou v Česku ale existuje. Nedávno Český hydrometeorologický ústav zveřejnil zprávu, že půdní sucho podle něj sužuje 64 procent území. „Zejména ve stavu podzemních vod i přes nárůst hladin v květnu a červnu je nyní situace stejně nepříznivá jako loni v červenci,“ uvedli meteorologové. Jen pro doplnění, v roce 2018 byly vinou letních měsíců nejnižší hladiny podzemních vod od 60. let 20. století. Loňská situace se asi bude opakovat i letos.

Extrémní sucha a nedostatek vody chtějí tři sněmovní strany řešit i ústavní ochranou vody. Svoji novelu předložili v různém znění lidovci, komunisté i hnutí STAN. Zdá se vám to jako řešení přitažené za vlasy? Proč chránit vodu Ústavou? Není to takový nesmysl, jak by se mohlo jevit. Nápad podpořili někteří ústavní právníci, na které se obrátil zpravodajský server Novinky.cz.

„Komunistický návrh je mimořádně zajímavý. Dává nějaká pravidla, ale má jedno slabé místo. Říká, že přírodní zdroje jsou ve vlastnictví České republiky. Ale vztahuje se to i k půdě, což znamená vyvlastnění bez náhrady. Zejména u té půdy by šlo o to, že každý pozemek i zahrádka by byly výlučně ve vlastnictví ČR,“ řekl Novinkám ústavní právník z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kudrna.

Dědictví po divoké privatizaci

Sputnik proto požádal autora komunistického návrhu na ochranu vody, místopředsedu sněmovního Ústavně právního výboru Stanislava Grospiče o komentář. Proč se má voda ústavně chránit? Skutečně to znamená vyvlastňování soukromého majetku?

„V Poslanecké sněmovně se objevily v relativně krátké době tři návrhy ústavních zákonů. Nelze upřít, že všechny tři návrhy se týkají závažného tématu nedostatku vody v krajině. Tento problém se vytvářel dlouhodobě a často je skloňován s nastupující celosvětovou změnu klimatu, která se nevyhýbá ani České republice. Za posledních třicet let se v naší zemi sice slovně velice silně hovoří o ochraně životního prostředí, ale v každodenní realitě dochází k výrazné devastaci zemědělského a lesního půdního fondu. Například, zatímco v roce 1918 se hospodařilo na 5,1 milionech hektarech půdy, pak po roce 2010 to bylo jen na 3,5 milionech hektarech půdy. Rapidní úbytek zemědělského půdního fondu nastal po roce 2000. V letech 2014 například činil celkem 6 351 hektarů, to jest 18,6 hektarů denně. V následujícím roce 2015 denní úbytek zemědělské půdy činil již 19,2 hektarů. V dalších letech pak o něco tento úbytek poklesl na 17,4 hektarů denně. I tak jde o alarmující číslo (https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2448973-promena-ceskych-poli-za-100-let-zmizela-tretina-pudy-misto-lanu-brambor-nastoupila),“ říká místopředseda sněmovního Ústavně právního výboru.

Podle jho mínění jejde jen o primární ochranu zemědělské půdy, ale i o schopnost půdy dlouhodobě vázat a zadržovat vodu v krajině.

„Tento proces byl v devadesátých letech dlouhodobě narušen a v současném desetiletí se stává vážným celospolečenským problémem majícím dopady nejen do ochrany životního přírody a trvale udržitelného životního prostředí, váže na sebe závažné ekonomické a sociální problémy. Je to odpovědností těch, kteří stáli za divokou privatizací všeho společenského v naší zemi. Stojí za zmínku, že období do roku 1989 je velice často ostrakizováno. Po tomto roce však za uplynulých třicet let nebylo postaveno žádné větší národohospodářské vodní dílo, zhodnocen zemědělský či lesní půdní fond k zadržení vody v krajině. Naopak v enormním množství docházelo k budování děl zastavující užitné zemědělské pozemky a urychlenému odvádění vody z krajiny. Proto kritika socialismu zde není nijak namístě,“ uvádí Grospič.

Čím vyniká návrh komunistů?

I z těchto důvodů poslanci KSČM předložili novelu Ústavy České republiky, která text čl. 7 ve znění. „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ nahrazuje z našeho pohledu textem výraznějším a to: „Voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství je ve vlastnictví České republiky. Česká republika chrání a zvelebuje toto bohatství a je povinna zajistit ochranu a šetrné využívání vody jako základní životní potřeby i ostatních přírodních zdrojů a přírodního bohatství ve prospěch svých občanů a následujících generací.“ „Způsob využívání a ochrany stanoví zákon,“ říká místopředseda ÚV KSČM.

Proč je právě komunistický návrh vhodnější? Podle pana Grospiče návrh KDU-ČSL, který jen doplňuje čl. 7 Ústavy o slova „zejména vodních zdrojů a půdy" je čistě deklaratorní jako současné znění Ústavy a nic nového nepřináší ani neřeší. Třetí návrh v pořadí hnutí STAN opouští dikci Ústavy jako takové a soustřeďuje se na Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. „Navrhuje se v něm čl. 31 o odst. 3 až 5 ve znění cituji: „Vodní zdroje jsou statkem veřejného užívání a jsou ve správě státu. Zdroje pitné vody mají být využity prioritně a udržitelným způsobem k zásobování pitnou vodou ke spotřebě. Zásobování pitnou vodou zajišťují obce na neziskovém základě." I toto je znění čistě deklaratorní navíc nezavazující stát k žádnému reálnému kroku a pro obce, které na mnoze hospodaření s vodními zdroji svěřili dlouhodobě obchodním společnostem, často zahraničním, velice obtížnou situaci.“

A co s tím znárodňováním? Některým obzvlášť citlivým jedincům se může zdát, že se nad Českem objevují temná mračna 50. let minulého století. Samozřejmě, že zbytečně.

„Návrhu KSČM se často vyčítá šíře záběru návrhu ústavní změny s dopadem do vlastnických struktur. Myslím si, že to není na místě byť říkáme v návrhu, že voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství je ve vlastnictví České republiky. Vychází to však z logiky, že primárně společnost zastoupená státem má rozhodovat o nakládání s přírodním bohatstvím, nerostnými surovinami a vodou. Neříkáme, že by tyto statky nemohl zákonným způsobem vlastnit či obhospodařovat někdo jiný. Chceme-li, ale chránit voní zdroje, zadržovat vodu v krajině jde o cíl vyšší než může zabezpečit jednotlivec, soukromá neveřejná obchodní společnost, občanský spolek, ale i sama obec či krajská samospráva. A budou-li primárně vodní zdroje ve vlastní například obcí měly by být vázány jejich nezcizitelností třetím osobám zejména nikoliv do zahraničí,“ upřesňuje poslanec.

Návrh KSČM podle Grospiče dává prostor k vícestranné diskuzi nejen o vodě, ale přírodním bohatství jako takovém.

„Pro inspiraci stačí jít třeba do Ústavy Slovenské republiky. Není třeba strašit znárodňováním. Jde o to nastavit celospolečenské priority, které budou sloužit všem občanům bez rozdílu a pomohou vytvořit trvale udržitelné životní prostředí i pro budoucí generace. To soukromý vlastník, byť bude v jeho pozice veřejná korporace, při nejlepší vůli a filantropickém odhodlání nemůže dokázat. Konečně úplně na závěr. Do roku 1992 i v naší ústavě voda požívala nejvyšší možné ochrany,“ říká Grospič.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce