Je jasné, že toto rozhodnutí je politická výzva vůči zákonům přijatým italskou vládou. A nejde jenom o to, jestli k našemu pobřeží připlují migranti, ale o účinnost a legitimitu státních institucí v situaci, kdy jim čelí soukromá sdružení občanů, tím spíš zahraniční.

Jeden ze základů státnosti spočívá v kontrole vlastních hranic, a nemáme zapomínat, že právě státní instituce zastupují území, národ, a politickou moc, která vládne tomuto národu a území. V svobodné demokracii, jako je naše, má parlament zvolený demokraticky suverenitu, a zákony, které přijímá vláda, jež získala jeho důvěru, jsou legitimní.

Rozhodnutí italské vlády zavřít italské přístavy před migranty podporuje většina Italů, což potvrzují výsledky voleb 2018, a voleb do Europarlamentu. Proto je naprosto marná snaha sentimentálních“ politiků, nebo novinářů, kteří to označují za kriminální: rozhodnutí je projevem vůle většiny Italů.

Ti, kdo vyzývají k záchraně lidí na moři, mají naprosto pravdu. Ale pouze, když jde o incident, něco mimořádného, co se stalo náhodou. Tady ale lidé záměrně plují z Libye v člunech s levnými motory, anebo vůbec bez nich. Plují, aby „ztroskotali“, protože počítají se „záchranou“ a s tím, že se dostanou na naše území.

Všichni rovněž vědí, že se člověk bezplatně na tento člun nedostane. A lidé, kteří organizují tuto dopravu (bez ohledu nato, je-li to dohodnuto s neziskovkami), si výborně uvědomují, že si to mohou dovolit, poněvadž migranti budou téměř určitě zachráněni. Ti, kdo organizují tuto dopravu, se stávají spolupachateli kriminální organizace obchodující s lidmi.

Tady musíme vysvětlit několik věcí:

1. Dublinská dohoda byla v čase podepsání (1990) schválena také italskou vládou, včetně proto, že tenkrát přicházeli migranti hlavně z východu a směřovali do Německa přes Polsko a Československo. Kdyby dnes chtěl někdo tuto dohodu změnit (i když jisté změny byly již učiněny v letech 2003 a 2013) podle principu rovného rozdělení migrantů, nikdo by nezaručil, že by Itálie tím něco získala, že by „dostala“ méně migrantů než dnes. Navíc by migranty stejně dopravovali do Itálie, a až pak by je rozdělovali mezi země EU na dobu, během které má být zjištěno, jestli mají nárok na pobyt v Evropě.

2. Všichni vědí, že hlavní stimul pro migranty, kteří cestují do Evropy, je přání (z jejich hlediska spravedlivé) zvýšit životní úroveň. A s ohledem na to, že obyvatelstvo Afriky tvořilo v roce 1970 700 milionů, a dnes je jich již 1,3 miliardy, pak v roce 2050 to budou dvě miliardy lidí. A ti, kdo nám navrhují, abychom přijímali migranty, mají upřesnit, jaký to bude počet lidí.

A dokonce HDP rostoucí spolu s růstem obyvatelstva neznamená, že životní úroveň každého jednotlivce (HDP na jednoho obyvatele) také stoupne. Proto bychom měli mluvit o omezení porodnosti místo toho, abychom opakovali „pomůžeme jim u nich doma“.

3. Návrh pravicové italské strany Italští bratři (Fratelli d’Italia) ohledně námořní blokády není zřejmě reálný, poněvadž v mírové době dokáže každý stát zorganizovat samostatně blokádu pouze v hranicích vlastních (v daném případě italských) výsostných vod. Ale opravdová blokáda potřebuje závažné příčiny odůvodněné státní bezpečností. Pak může jít o zákaz porušení blokády všemi plavidly, včetně italských.

4. Ti, kdo uvažují o nutnosti kompenzace růstu porodnosti v Itálii díky migrantům, a také o tom, že migranti jsou jediným zdrojem financování našich důchodů v budoucnu, jsou buď naivní, anebo lžou, a uvědomují si to. Nebudeme počítat ty, kteří již nelegálně žijí v naší zemi (a používají služeb našeho zdravotnictví a dopravy), a také ty, kteří tu nelegálně pracují. Zbydou migranti, jež nepřišli ze států EU, a žijí u nás. Jsou jich asi 3 miliony. V Národním ústavu sociálního zabezpečení (Istituto Nazionale della Previdenza Sociale, INPS) je zaregistrováno a platí daně nejvíc 1,4 milionu z nich (pozn. podle dat INPS za rok 2017, zatím nejčerstvějších, činí toto číslo 1,7 milionu)

Je to naprosto demografický problém, protože země nemůže nabídnout patřičnou životní úroveň a práci stovkám tisíc italských občanů, kteří žijí v zahraničí, zvlášť v Jižní Americe. A možná by i byli šťastní, kdyby se mohli vrátit do Itálie.