Stalinské bitevní lodě

Na začátku třicátých let minulého století zahájilo sovětské vedení založení mocné oceánské flotily. Jejím jádrem a hlavní útočnou silou měly být bitevní lodě projektu č. 23. Výstavba první lodi ze série Sovětský svaz byla zahájena 15. července 1938 v Baltských závodech. Současně byla zahájena výstavba Sovětské Ukrajiny v Nikolajevě, Sovětského Ruska a Sovětského Běloruska v Molotovsku.

Tyto lodě měly být největší a nejvýkonnější na světě. Plný výtlak každé překročil 65 tisíc tun, délka činila 270 metrů, šířka 38 metrů. Výkon motorů měly přes 200 tisíc koní, což umožnilo vyvíjet rychlost až 29 uzlů. Posádku tvořilo 1226 námořníků a 66 důstojníků.

Hlavní zbraní byly tři věže s děly ráže 406 milimetrů. Tři na každé. Děla střílela střelami o hmotnosti 1105 kilogramů, dolet měly asi 46 kilometrů. Samotné lodě byly přitom velmi dobře chráněny před palbou nepřítele. Jejich pancéř měl tloušťku 375-420 mm. Dokázal ubránit před výbuchem nálože do 750 kg v přepočtu na tritol. Za účelem protivzdušné obrany měly šest dvojitých kanonů B-54 ráže 100 mm a deset čtyřhlavňových rychlopalných zařízení 46-K ráže 37 mm.

Náhle ale vypukla Velká vlastenecká válka. Do června 1941 byla loď Sovětský svaz hotova z 21 %, Sovětská Ukrajina z 18 %, Sovětské Rusko z 5 %. 10. září 1941 byly tyto bitevní lodě úředně vyřazeny ze sovětské flotily a posádky rozpuštěny. Trupy byly částečně demontovány. Pancéř Sovětského svazu byl použit na výstavbu obranných zátarasů u Leningradu. Po válce nebyl projekt obnoven, poněvadž tyto lodě byly již považovány za zastaralé. Světové oceány ovládly letadlové lodě.

Ponorný raketový křižník

Projekt 1231 Delfín, na kterém pracovali v padesátých a šedesátých letech, představoval zásadně nový typ bitevních lodí: raketový hybrid rychlostního motorového člunu na vodních křídlech a ponorky. Autorem a iniciátorem nápadu „ponorného člunu“ byl hlava státu Nikita Chruščov. Podle jeho záměru měl být Delfín ponorný, a pohybovat se pod vodou, což by zajistilo jeho neviditelnost.

Podle projektu měl jeho výtlak činit 450-600 tun, délka 63 metrů, rychlost 14-38 uzlů v závislosti na režimu plavby. Autonomnost plavby měl pět dní na vodě, a dva dny pod vodou. Hlavní zbraní měly být perspektivní okřídlené protilodní rakety P-25.

Delfín se měl přiblížit k nepříteli v poloze pod vodou, pak se vynořit, vyvinout velkou rychlost na vodě, odpálit rakety, a znovu se ponořit. Taktika ale nebyla dost dobře promyšlena, také s ohledem na eventuální varianty nepřátelské palby.

Konstruktéři ale pak všechno propočítali a zjistili, že loď projektu 1231 není o nic víc chráněna než obyčejné motorové čluny, je ale mnohem dražší. Práce na Delfínu byla ukončena v etapě technického projektu.

Výsadková ponorka

Atomové ponorky projektu 717 představovaly velmi neobvyklou třídu dopravních a výsadkových plavidel. Tato ponorka se měla, podle záměru konstruktérů, přiblížit k nepřipravenému pobřeží, a vylodit přes přední rampy obrněnou techniku a námořní pěšáky. Vývoj byl zahájen v roce 1967, technický projekt byl hotov v roce 1971. Ponorka měla tři trupy. V prostředním se nacházela hlavní zařízení, posádka a výsadkáři. V bočních zase asi 20 obojživelných tanků a obrněných vozidel pěchoty. Projektovaná délka ponorky činila 190 metrů, výtlak na vodě měla 18 tisíc tun.

Ponorka byla propočítána na 252 torpéd, mohla být použita také na záchranné práce, měla na palubě 6 torpédových ramp a dvě 30 milimetrová děla pro sebeobranu. Jenže projekt ztělesněn nebyl. Když práce na něm byla ukončena, vysvitlo, že pro dosažení vojenské parity s USA potřebuje Sovětský svaz ponorky s balistickými raketami. Všechny přední konstrukční kanceláře a loděnice se nyní věnovaly atomovým ponorkám s jadernými zbraněmi. Odvážný projekt dopravní a výsadkové ponorky byl navěky odložen.

Osud letadlové lodi

Nejvyšší vymožeností projektu letadlových lodí byla v SSSR atomová loď Uljanovsk projektu 1143.7. Její výstavba byla zahájena 25. listopadu 1988. Podle parametrů se těsně přiblížila k americkým gigantům. Plný výtlak činil téměř 80 tisíc tun (Nimitz má 98 tisíc), délku měla asi 325 metrů, a šířku přes 70 metrů (40 do vodorysky).

Autonomní plavba této lodi činila 120 dní, dokázala pojmout 70 letadel a vrtulníků. Průmysl nabídl hotové letouny Su-33 (od roku 1988 se tak jmenoval Su-27K), Ka-27, a zcela nové lodní letadlo pro radiolokační monitoring Jak-44. Jako zbraň měla protilodní rakety Granit.

Avšak v listopadu 1991 byl částečně hotový křižník, bohužel, vyloučen ze sestavy vojenské flotily, a financování výstavby bylo zastaveno kvůli těžké ekonomické situaci v zemi. Černomořské loděnice fungovaly jistý čas na vlastní prostředky, ale na začátku roku 1992, po rozpadu SSSR, se Rusko a Ukrajina definitivně vzdaly této lodě. 5. února 1992 byla zahájena demontáž trupu Uljanovsku. A již 29. října 1992 byl úsek loděnic, v kterém stavěli loď, volný.