Úvodem: Videa, která zde uvádíme, jsou většinou zahraniční (západní) provenience. Lze na nich vidět, že život v Praze se zas až tak „okatě“ (na první pohled) od života na Západě nelišil. Autor tohoto článku se domnívá, že komunistický režim v ČSSR udělal zásadní chybu v tom, že neumožnil většině lidí v Československu, aby se o tom mohla přesvědčit. V ČSSR vycházeli turističtí průvodci (bedekry) v různých jazycích (viz obrázek níže), ale i učebnice jazyků z nakladatelství Merkur, kde jsou obrázky vitrín obchodů těch dob. Například v citovaném dokumentu o Praze z roku 1968 zahraniční kamera tyto vitríny zachytila. Ať si laskavý čtenář dotvoří obrázek o Praze šedesátých let samostatně. Následuje rozhovor se známým scenáristou Markovem, který nabídne vlastní reflexi, vycházející z jeho životní praxe.

Petr Markov: Měl jsem to štěstí, že coby student FAMU, jsem mohl i za socialismu cestovat do zahraničí. A to nejen do tehdejších spřátelených zemí, ale sem tam i na Západ. Díky výměnným studentským programům jsem se podíval do tehdejšího Západního Německa, do Holandska a těsně po 21. srpnu 1968 do Itálie. Díky pozvání primátora města Florencie nás tam odjelo asi patnáct. Vzhledem k situaci u nás doma se několik mých kolegů rozhodlo emigrovat. Já jsem se, asi po šesti týdnech, vydal zpátky do Československa s ideou, že až dostuduji, vrátím se do Itálie se svými filmy. To se o mnoho let později skutečně stalo. Zdeněk Troška, jak jistě víte, natočil v Itálii celou první půlku filmu Slunce, seno erotika. A spoluautorem námětu i scénáře je moje maličkost.

Po promoci v roce 1971 jsem nastoupil do scenáristického oddělení Filmového studia Barrandov, kde jsem byl zaměstnán celých jedenáct let. Během tohoto angažmá jsem jako člen československé kulturní delegace dvakrát navštívil tehdejší SSSR. Jednou jsme – povinně – vyrazili letadlem přes Moskvu do Uzbekistánu a okolí, podruhé jsme – tentokrát nás byl celý vlak – navštívili Pobaltí, tedy Litvu, Estonsko a Lotyšsko.

Říkám povinně, protože v nás ještě dozníval srpen 1968 a bratřit se s těmi, kdo násilím obsadili naší zemi, se nám moc nechtělo.  Nakonec ale pro nás oba tyto zájezdy byly velkými zážitky a s dnešním odstupem je mi jasné, že bych se na vlastní pěst do Střední Asie ani do Pobaltí nejspíš nikdy nepodíval. Největším dojmem ale na mne zapůsobil tehdejší Leningrad, ve kterém, ještě za carského Ruska, můj otec vystudoval gymnázium, což byla doba, o níž velice často a rád vyprávěl. Sankt-Petěrburg (v Česku nyní říkáme Petrohrad, pozn. red.) mě natolik uchvátil, že jsem pak doma sepsal píseň o bílých nocích. Jmenovala se Štíhlá dívka v bílé šále. (Mimochodem: ta dívka, jak jistě tušíte, nebyla pouhá fikce.)

Co se cestování týče, mým dalším velkým zážitkem byla návštěva rodiny slavného francouzského spisovatele Gabriela Chevalliera, autora humoristického románu ZVONOKOSY. Ten jsem zpracoval do muzikálové podoby – jsem autorem libreta a textů písní, hudbu napsal Jindřich Brabec. Na jedno z prvních představení se do Hudebního divadla v Karlíně přijela podívat vdova po autorovi románu madame Madeleine Chevallier se synem Gerardem a snachou Anick. Představení se jim moc líbilo – vzhledem k jazykové bariéře zejména hudba a kostýmy Ludmily Lojdové. Mimochodem Chevallierovi byli jediní, kteří na závěr tleskali ve stoje. U nás to tenkrát ještě nebylo zvykem. Paní Madeleine pak prohlásila, že to bylo nejlepší provedení Zvonokosů, které kdy viděla a pozvala mě s manželkou do Francie. Jenže ouha! Získat výjezdní doložku k pasu na Západ nebylo zrovna jednoduché.

Tehdejší ředitel DILIA (Divadelní a literární agentura), naštěstí můj přítel, mi musel dát potvrzení, že mě DILIA vysílá do Francie ze studijních důvodů. Pak jsem musel zajít na ministerstvo financí a požádat samotnou náměstkyni ministra o povolení, vybrat si ze svého devizového konta v Živnobance valuty na cestu a pobyt. Už předtím mi v Kolíně nad Rýnem vyšly tři knížky, Arabela, Rumburak a Létající Čestmír, takže jsem v bance měl marek celkem dost. Ale bez povolení ministerstva financí jsem si je ze svého konta mohl vybrat pouze ve formě bonů (poukázek do devizového Tuzexu), anebo v českých korunách a kurzu jedna ku pěti. Na černém trhu měla marka hodnotu šestkrát větší a našimi korunami se na Západě platit nedalo. Nakonec všechno dobře dopadlo a návštěva u Chevallierů byla úžasná. Mimochodem: muzikál Zvonokosy se hraje dodnes. Momentálně v opeře v Ústí nad Labem a v Olomouckém divadle.

Ve světové premiéře Zvonokosů excelovala Laďka Kozderková, o dvacet let později, v obnovené premiéře, opět v HDK, Jitka Molavcová. Zvonokosy se plánovaly i pro Moskvu, paní Madelaine Chevalierová si moc přála, aby se tam náš muzikál dával. Bohužel to nevyšlo.

V ČSSR byl dlouho nedostatek potravin. Na vepřový bůček či toaletní papír se stály fronty. Banány a pomeranče byly v obchodech jen o Vánocích, nebo když KSČ měla sjezd.  Zubní pastu, stejně jako kvalitní barevné televizory, si lidé, pokud měli valuty, kupovali v Tuzexu. Žvýkačky byly k dostání také jenom tam. Jako děti jsme žvýkali vánoční svíčky. Dnes už je to, chvála Pánubohu, za námi.

Ale vraťme se k muzikálům. Se Zdeňkem Bartákem jsme jich v poslední době napsali pět. Rád bych na ně pozval čtenáře Sputniku. Přijďte třeba na Casanovu, který se, stejně jako Zvonokosy, hraje v Ústí nad Labem.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce