Irán je považován za „silnou vojenskou mocnost“ s počtem 534 000 aktivního perzonálu v armádě, námořnictvu a letectvu. Dokázal vytvořit raketové vojsko, které by v případě amerického útoku na Irán zasáhlo americké vojenské cíle nalézající se v Perském zálivu.
NOVĚ VZNIKAJÍCÍ STRUKTURA VOJENSKÝCH ALIANCÍ
Ta se vyvíjí už od roku 2003 dodneška – a v neprospěch USA. Několik z nejznámějších amerických spojenců tzv. pytlačí s nepřítelem. Země, které mají společné hranice s Iránem, např. Turecko a Pakistán, uzavřely s Iránem dohody o vojenské spolupráci, což vylučuje možnost pozemní války proti Iránu z jejich území a současně ve zdejší oblasti negativně ovlivňuje plánování amerických námořních a leteckých operací.
Až donedávna patřily Turecko i Pakistán coby hostitelské země amerických vojenských základen k důležitým americkým spojencům. Avšak dnes spolupracuje Turecko aktivně nejen s Iránem, ale i s Ruskem. A 12. července t.r. získala Ankara (ještě před dříve domluveným termínem), od Ruska letecký obranný systém S 400, čímž de facto vystoupila z integrovaného obranného leteckého systému zemí USA – NATO – Izraele.
K čemuž asi už není třeba dodávat, že NATO se nalézá v krizi. Odchod Turecka z NATO se dnes už považuje za hotovou věc a Amerika si zvyká i na to, že spolehnout se nemůže ani na své včerejší nejvěrnější spojence. Vždyť i vojenské síly USA a Turecka dnes např. v Sýriii podporují ty vojenské složky, které zde bojují proti sobě.
A ještě jedna věc: Několik členských států NATO zaujaly pevný postoj vůči politice Washingtonu proti Iránu: „Nejzávažnějším projevem rostoucí nespokojenosti s americkým vedením se stala idea Francie a dalších evropských zemí vytvořit nezávislou a „pouze evropskou“ obrannou sílu“.
(Otištěno v National Interest v květnu 2019)
A dokonce i Irák naznačil, že není ochoten s USA v případě jejich války proti Iránu spolupracovat.
Za okolností, jaké dnes jsou, není žádná ze sousedních zemí Iránu, kterými jsou Turecko, Pakistán, Afghánistán, Irák, Turkmenistán, Ázerbájdžán a Arménie ochotny dovolit americkým pozemním silám zaútočit na Irán z jejich území. A žádná z těchto zemí by s USA nespolupracovala ani při vedení války letecké.
Lze tedy říct, že USA jsou na Středním východě stále více a více izolovány a postrádají dokonce i podporu svých spojenců z NATO.
Nicméně se i za těchto okolností nalézáme na nebezpečné křižovatce. Jiné než včerejší, ale stejně ďábelské formy vojenské intervence se totiž právě v těchto dnech vypracovávají na rýsovacích prknech vojenských plánovačů Pentagonu. Patří k nim zejména tyto:
*různé formy „amerického válčení“, např. útoky raketové.
*americká a spojenecká podpora teroristických paravojenských skupin.
*operace s použitím taktických nukleárních zbraní (bloody nose operations).
*činy vedoucí k politické destabilizaci a barevné revoluci.
*útoky pod falešnou vlajkou a vyhrožování válkou.
*sabotáže, konfiskace finančních aktiv, citelné ekonomické sankce.
*elektromagnetická válka a válka klimatická, vedoucí ke změně životního prostředí.
*válka kybernetická.
*válka chemická a biologická.
Jak vidno, světu a Iránu nezbývá už nic jiného, než čekat, po které z uvedených možností američtí stratégové sáhnou.
Z Global Research vybral a přeložil Lubomír Man