Ihned po svém návratu z Ruska v červenci roku 1968 se paní Cvengrošová stala svědkem příjezdu sovětských tanků. Následovalo pro ni složité životní období, o kterém ale vyprávěla bez lítosti. „V červenci jsem se vrátila domů a jednou ráno v srpnu přijely ruské tanky. Varovali mě, abych nešla ven, ale samozřejmě jsem se hned oblékla a šla jsem všechno zjistit. Můj bratr byl novinář a navrhl mi, abychom společně připravili letáky pro vojáky s výzvou, aby se vrátili zpátky do své rodné vlasti,“ uvedla sochařka a pokračovala: „Jelikož jsem měla základy ruštiny, připravila jsem transparenty „Не стреляй в наших детей! Иди домой. Тебя ждет дома мама.“ Měla jsem malého Fiata a do něho jsme naložili hromady letáků. Chodili jsme s bratrem od jednoho tanku k druhému a doručovali jsme vojákům naše letáky.“

Následně kvůli této činnosti oba sourozence zastavili sovětští vojáci. „Chytili nás velitelé a zavedli do vládní budovy, kterou oni okupovali. Seděli jsme tam tři hodiny za stolem. Nic se nedělo. Venku byli vojáci a sháněli lékaře a techniky. Nikdo se k tomu nehlásil. Postupně začali odvážet lidi po malých skupinkách a jen jsme slyšeli venku sérii střelby samopalů,“ pověděla Cvengrošová. 

„Nakonec jsme zůstali jen my dva s bratrem a já jsem ho uklidňovala, že se nám nic nemůže stát: oni nás před tváří Evropy nemohou postřílet. Ani bratr ani já jsme tehdy neměli děti. Pak nás jeden voják vyvedl ven, kopl do zadku a střílel do vzduchu,“ dokončila napjatý příběh umělkyně.

Její občanská angažovanost ovšem měla negativní dopad na práci: „V mé výtvarné obci se rozneslo, že jsem psala letáky proti Rusům a oni mě chytili. Zavolali mě na úřad a prosili, abych potvrdila, že jsem s vojáky dobře vycházela a byla tam měsíc. Nesouhlasila jsem s tím. Výtvarníci pak proti mně protestovali a chtěli mě vyhodit. Řekli mi, že nemůžu vystavovat a nedostanu žádnou práci.“ Navzdory tomu se Cvengrošové povedlo uplatnit se v oboru souvisejícím s uměním. „Pak jsem se chytila dějin, naučila jsem se ještě lépe historii a poznala jsem se s archeology. Je to vůbec nezajímalo, proč mě vyhodili za rok 1968. Byli velmi rádi, že jsem s nimi mohla spolupracovat na vykopávkách a zpracovávat pro ně reliéfy a kresby. Něco z mých děl kupovaly galerie. Sice chudobně, ale přežila jsem,“ řekla sochařka.

Od mincí po moderní umění

Sochařka se delší dobu věnuje navrhování mincí. K tomuto výjimečnému oboru se nedostala náhodou: „Byla jsem jednou z mála žen na Vysoké umělecké škole. Za mých studentských časů se vyráběly jen výroční mince a bylo jich málo. Můj profesor byl studentem Otakara Španiela, který vytvořil všechny mince pro Československo, proto tomu rozuměl a předával znalosti svým studentům v Bratislavě. Naučila jsem se tomu jako jeho posluchačka,“ vysvětlila.

Tak podle portálu vtedy.sk v roce 2001 paní Cvengrošová navrhla pamětní zlatou a paládiovou bimetalovou minci k příležitosti vzniku Slovenské republiky. Byla i autorkou návrhu mince u příležitosti 21. pontifikátu Papeže Jana Pavla II. Před několika lety umělkyně navrhla celou edici pamětních medailí pod názvem Papeži v dějinách.

Za svou nejvýznamnější práci považuje sochu na počest keltské mince Biatec. Je věnována vojenskému veliteli, který se účastnil bojů na území Bratislavy. „Po 30 letech práce v archeologii jsem se dostala k práci na Biatec. Je to významná mince pro Slovensko. Angličané to nemají, ale Keltové ano. Objednali si u mne tuto plastiku. Připravila jsem k tomu kresby a vytvořila  společně se slévači třímetrovou plastiku Biatec,“ dodala Cvengrošová. Tato socha je umístěná proti budově národní banky Slovenska.

Pokud se podíváme na umělecká díla paní sochařky, můžeme si všimnout, že mnoho z nich je věnováno dějinám Slovenska a Slovanům. Ptali jsme se, proč se toto téma objevuje v její práci nejčastěji. „Na střední průmyslové škole jsem měla pana profesora dějepisu, kterého jsem pak ztvárnila. Naučila jsem se dějinám díky jeho způsobu podávání materiálu: přes epizody a příběhy, nikoliv podle letopočtů. Proto jsem s dějinami vždy koketovala.

Dostali jsme se i k současnému umění. „Když jsem absolvovala školu, ještě nebyly abstrakce. Dodnes je nemůžu vidět. Ten, kdo neumí pracovat a má obě ruce levé, vytváří abstrakce.“ Moderní umění hodnotí paní Cvengrošová zcela nekompromisně. „To jsou šmejdi. Současné umění je podceňování lidí. Skutečné umění se kradlo. V galeriích se vylamovala okna, lezlo se přes střechu. Například Mona Lisa. Dnes ani neslyším, že by se někdo vloupal do galerie, v noci ukradl 4 abstraktní obrazy a pašoval je do Japonska. Směšnému umění říkám kaňky. A toto nikdo nebude krást, protože to může  vytvořit sám a mají toho plné galerie,“ prozradila svůj názor sochařka.

Rozporuplný vztah s církví

Navzdory náročnému životu za komunistické doby paní Cvengrošová zdánlivě nemá z té doby negativní pocity. Rozruch způsobila překvapivě církevní obec na Slovensku. „Musím říct, že komunisté mi nikdy neshazovali věci. Ale faráři s příchodem kapitalismu mě odrovnali a poničili, co se dalo. Odlomené ruce sochy, to je jen část toho,“ uvedla Cvengrošová. Promluvila ohledně dvou dalších výtvarných děl, o soše Cyrila a Metoděje a o velké bronzové bráně.

Dalším významným dílem paní Cvengrošové je monumentální památník Cyrila a Metoděje. Tři metry vysoká plastika stojí v Nitře. Vznikla na základě podnětu ředitele Archeologického ústavu ve stejném městě, který navrhl vytvoření první poválečné sochy těchto významných historických postav.  „Před válkou bylo několik soch, ale tehdy se o velkomoravské říši pořádně nic nevědělo.  K prvním objevům náušnic, lodí, staveb a základů kostela v Mikulčicích došlo až v roce 1953. Když staří malíři (sochařka hovoří o církevním zobrazení Cyrila a Metoděje jako dvou svědků - pozn. redakce) tvořili své obrazy, nic o těchto postavách nevěděli a zobrazovali je s vousy do pasu,“ vysvětlila umělkyně. 

Podotkla, že její pohled na Cyrila a Metoděje na základě nově získaných údajů byl jiný. „My jsme se dozvěděli, jak ve skutečnosti vypadali tito 40letí muži. Neměli vousy do pasu a žádné svitky a kamenné tabulky. Podle nádherných byzantských mozaik jsem nastudovala, jaké měli pláště a boty. Byli to pěstovaní na císařském dvoře fešáci a vystudovaní diplomaté, které k nám poslal byzantský císař. Proto jsem trvala i na jiném oblečení,“ komentovala svůj námět paní Cvengrošová. Avšak tento pohled na dva světce nezískal podporu v církevní obci: „Kdyby faráři mohli, shodili by sochu dolů a rozřezali na malé kousky. Během oslav církevní činitelé vytahují starý předválečný obraz z 19. století. Mou sochu ignorují, protože jí vůbec nerozumí.“

Důležitým mezníkem v tvorbě Cvengrošové byla bronzová brána pro bývalé muzeum a galerii. Podle paní Cvengrošové původně na místě muzea byla budova školy pro faráře. Za komunistů ji odebrali a zřídili galerii a muzeum. „Když přišel ten skvělý kapitalismus, vyhodili muzeum a zase vrátili seminář a internát pro služebníky církve. Když tam bylo muzeum, jeho ředitel byl mým kamarádem. Navrhl, aby byly pro budovu vytvořeny pravé bronzové dveře. Pro sochaře v Itálii za období renezance vytvořit bronzové dveře bylo velkým výkonem a zážitkem,“ řekla sochařka. Následně se dveře se vytvořily, odlily se a nainstalovaly. Nicméně opakovaně se stala neštastná nehoda: jisté ženě, která spěchala a vycházela ze dveří, se usekly prsty. Když se to stalo podruhé, bylo rozhodnuto odstranit toto autorské dílo a po několika letech se dostalo i na patřičné místo. V současnosti jsou bronzové dveře umělkyně k vidění v Diecézním muzeu v Nitře.

V srpnu 2007 prezident SR udělil paní Cvengrošové nejvyšší státní vyznamenání, řád Ľudovíta Štúra II. třídy za významné zásluhy v oblasti výtvarného umění u příležitosti státního svátku Dne Ústavy Slovenska. Paní Cvengrošová ve své umělecké práci pokračuje i nadále a provádí výstavy ve svém rodišti.

Nazor autora se nemusí schodovat s názorem redakci