Souběžně s rozmachem neoliberalismu systémová kritika kapitalistické společnosti upadala a nakonec se scvrkla jen do jakéhosi "krocení kapitalismu" ai to byl jen formálně deklarovaný cíl, který se dařilo naplňovat stále méně. S nástupem Clintona, Blaira a Schrödera se socialisté vzdali historických cílů apod maskou jakési "třetí cesty" vytvořili novou alianci složenou z podnikatelů, kulturních hnutí (antirasisti, feministky, LGBT komunita atd.) A mladých lidí. Tato aliance stejně jako dnešní módní "progresivní" vlna hlásala, že dělení na levici a pravici je překonané, ačkoli to byl podvod, protože v praktické politice volila vždy pravicové řešení.

Tyto účelové kompromisy nikam nevedou, protože v systému, který vyhovuje neoliberalismu se každá dobře míněná iniciativa rozpustí jako cukr v kávě. Dělení na levici a pravici je překonané jedině ve své výlučnosti - to znamená, že dnešní člověk volí z mnohem většího množství identit než jen ze dvou protipólů jedné ekonomické přímky. Není však jedno, koho si socialisté z tohoto pestrobarevného průvodu vyberou za spojence. Zda to budou environmentalisté, pacifisté a ochránci lidských práv nebo podnikatelské kruhy, finanční skupiny a zbrojařské koncerny.

Progresivní aliance se netvoří na spojenectví globalizovaných skupin proti nacionalizovaným. Progresivní aliance může vzniknout jedině ze spojování utlačovaných, znevýhodněných, marginalizovaných a vyloučených s cílem jejich emancipace.

A přestože neoliberalismus politicky nelze ztotožňovat s fašismem, jeho následky se spojují s takovým nevýslovným utrpením stamilionů lidí, destrukcí společenství a devastací přírody, že můžeme ve shodě s názorem americké feministické filozofky Nancy Fraserová říci: neoliberalismus není žádnou protilátkou na epidemii fašismu, je jeho komplicem a příčinou. Skutečným lékem na fašizaci společnosti je levicový projekt, který by přesměroval hněv a bolest nemajetných k radikální demokratické rekonstrukci společnosti. Na to si je třeba vybírat zcela nové spojenectví podobné těm, které stály za Rooseveltovým New deal (odboráři, dělníci, venkovská chudoba a městská inteligence) doplněné o ochránce přírody a aktivisty pomáhajících sociálně ohroženým a vyloučeným skupinám.

Jinými slovy, levice by měla přestat hrát hru pravice a namísto korigování neoliberálních návrhů si zvolit vlastní cestu. Když Macron podporuje mezinárodní dohody o volném obchodu a Trump je odmítá (přestože už signalizuje, že i v tomto případě změní názor), levice by namísto zaměřování se na jejich kritiku měla nabídnout vlastní alternativu vůči oběma postojům a navrhnout zcela nové, odlišné mezinárodní dohody o regulaci a kontrole bank, dohody o environmentálních standardech a sociálních právech, dohody o zdravotní péči, dohody o ochraně menšin a podobně.

Rakouský novinář a spisovatel Robert Misik mě zase inspiroval myšlenkou, že pro levici je nanejvýš nebezpečné, pokud je vnímána jako součást establishmentu. Přesně tak. Potřebujeme program a politiku radikální změny, na jejímž základě bude každému jasné, že jsme s elitami globálního korporativismu v zásadním sporu, že jsme skutečnou systémovou alternativou, nikoli záložním plánem na kompromis, končí komentář Eduard Chmelár.