Politický analytik uvádí, že globální korporativní kapitalismus v sobě dnes nese mnohé prvky fašismu a má pro sociální a environmentální stabilitu této planety stejně zhoubné následky jako nacismus. Dodává navíc, že to není poprvé, co je levice za poslední dvě desetiletí tlačena do takové volby.

„Systémová kritika kapitalistické společnosti současně s rozmachem neoliberalismu upadala, a nakonec se scvrkla jen do jakéhosi „krocení kapitalismu“, a to byl jen formálně deklarovaný cíl, který se dařilo naplňovat stále méně,“ píše exkandidát na prezidenta.

Chmelár připomíná, že s nástupem Clintona, Blaira a Schrödera se socialisté vzdali historických cílů a pod maskou jakési třetí cesty vytvořili novou alianci složenou z podnikatelů, kulturních hnutí (antirasisté, feministky, LGBT komunita atd.) a mladých lidí. Tato aliance, stejně jako dnešní módní progresivní vlna, hlásala, že dělení na levici a pravici je překonané, ačkoli to byl podvod, protože v praktické politice volili vždy pravicové řešení.

Analytik si je také jistý tím, že uvedené účelové kompromisy nikam nevedou. Vysvětluje to tím, že v systému, který vyhovuje neoliberálům, se každá dobře míněná iniciativa rozpustí jako cukr v kávě.

„Dělení na levici a pravici je překonané jedině ve své výlučnosti,“ píše.

To dle něj znamená, že dnešní člověk volí z mnohem většího množství identit než jen ze dvou protipólů jedné ekonomické přímky.

Dále Chmelár píše o progresivní alianci, která dle jeho mínění nevzniká ze spojenectví globalizovaných skupin proti nacionalizovaným. Progresivní aliance může dle něj vzniknout jedině spojením utlačovaných, znevýhodněných, marginalizovaných a vyloučených, a to s cílem jejich emancipace.

„Přestože neoliberalismus politicky nelze ztotožňovat s fašismem, jeho následky se spojují s takovým nevýslovným utrpením stamilionů lidí, destrukcí společenství a devastací přírody, že můžeme ve shodě s názorem americké feministické filozofky Nancy Fraserová říci: Neoliberalismus není žádnou protilátkou na epidemii fašismu, je jeho komplicem a příčinou,“ tvrdí.

Slovenský historik dále hlásá, že skutečným lékem na fašizaci společnosti je levicový projekt, který by přesměroval hněv a bolest nemajetných k radikální demokratické rekonstrukci společnosti. K tomu je dle něj zapotřebí vybírat si zcela nová spojenectví podobné těm, které stály za Rooseveltovou Novou dohodou (odboráři, dělníci, venkovská chudoba a městská inteligence), doplněné také přírodními záchranáři a aktivisty, pomáhajících sociálně ohroženým a vyloučeným skupinám.

S odvoláním na americkou profesorku politické filozofie, Nancy Fraserovou, politik připomíná, že bychom se měli vrátit k ideálu emancipace: podchytit znechucení celé společnosti a namísto vylepšování korporativní hierarchie nabídnout lidem její zrušení. Tedy, nepřidávat se na stranu finančního kapitalismu, který byl vždy sponzorem fašistických hnutí, ale spojit emancipační síly – hnutí za sociální spravedlnost spolu s environmentálními a mírovými hnutími do společného zápasu proti společnosti zaměřené na zisk. Prosperita v takovém chápání neznamená zvyšování hodnoty korporativního zisku, ale vytváření materiálních předpokladů dobrého života pro všechny.

„Jinými slovy, levice by měla přestat hrát hru pravice a namísto korigování neoliberálních návrhů si zvolit vlastní cestu,“ píše v příspěvku na sociální síti.

Historik jako příklad uvádí, že když Macron podporuje mezinárodní dohody o volném obchodu a Trump je odmítá (přestože už naznačuje, že i v tomto případě změní názor), levice by místo soustředění se na jejich kritiku měla nabídnout vlastní alternativu vůči oběma postojům a navrhnout zcela nové, odlišné mezinárodní dohody o regulaci a kontrole bank, dohody o environmentálních standardech a sociálních právech, dohody o zdravotní péči, dohody o ochraně menšin a podobně.

Závěrem se Eduard Chmelár podělil o inspiraci, kterou mu vnuknul rakouský novinář a spisovatel Robert Misik: „Pro levici je nanejvýš nebezpečné, pokud je vnímána jako součást establishmentu.“

Autor dodává, že je zapotřebí program a politika radikální změny, na jejichž základě bude každému jasné, že „jsme s elitami globálního korporativismu v zásadním sporu, že jsme skutečnou systémovou alternativou, nikoli záložním plánem na kompromis“.