Existuje ještě vůbec něco, co by vás po tolika letech v branži mohlo překvapit?

Naopak, v naší práci není o překvapení nouze. Mění se formy a metody páchání trestné činnosti, způsoby komunikace mezi jednotlivými aktéry kriminálních organizací, zneužívané látky, prekurzory i trasy jejich přepravy či způsoby jejich výroby. Zločinci se v průběhu své kriminální kariéry kvalifikují (učí se a vzdělávají, pozn. red.) a totéž musí dělat soustavně i ti, kteří jejich trestnou činnost odhalují. Naštěstí dokonalý zločin neexistuje. I mezinárodní drogový organizovaný zločin velmi často postrádá spolehlivé a schopné aktéry s alespoň průměrným intelektovým potenciálem.   

V odhalování drog jsou asi nezastupitelní vycvičení služební psi. Ve svých výkonech jsou zřejmě nedostižní. V praxi jsem nicméně kdysi na letišti viděl, jak se zavazadla očichávají jakýmisi umělými nosy či čumáky. Takto prý lze detekovat výbušniny. Funguje to u drog také?

Existuje mnoho způsobů terénní detekce zakázaných látek a zrovna odorologický rozbor pachů výbušnin a drog patří mezi významné forenzní výzvy všude na světě. Stav poznání dosud nebyl schopen vyrovnat čichové schopnosti psa s analyzátory pachů různých konstrukcí, což neznamená, že se to ani v budoucnu nemusí podařit.

Když už jsme u letiště: prý se dělají kontrolní stěry z rukou, zavazadel. To si z dřívějška nepamatuji. Jak to funguje? ČT24 uvádí, že se takto zachytily zásilky marihuany, kokainu, nebo i toxické rostliny kata.

To je otázka do kuchyně policejní a celnické práce, v odpověď můžu sdělit jen to, že vše, co policisté a celníci v této oblasti dělají, odpovídá platným zákonům této země a mezinárodním dohodám.

​Národní ústav duševního zdraví prý i dnes najímá dobrovolníky, aby se zkoumaly účinky různých látek. Oliver Sacks ve své knize Halucinace popisuje, že uživatelé LSD mívají pocit, že vesmír najednou začíná dávat smysl. Tato droga prý poskytuje odpověď na jakoukoli otázku po smyslu bytí. Ve stavu splynutí s kosmem si subjekt pak paradoxně nepoloží žádný dotaz, protože je mu v tu chvíli všechno jasné. Není to ve výsledku absurdní? Člověk vstřebá smysl všehomíra, ale není mu to nic platné?

Výzkum léčebného potenciálu některých látek, způsobilých měnit stavy vědomí, zažívá v současnosti opět svou renesanci. Experimentování s psychoaktivními účinky těchto látek má celou škálu praktických podob, od seriózních klinických studií renomovaných vědeckých institucí, přes módní vlny užívání psychoaktivních látek přírodního původu z důvodů statusových, spirituálních či terapeutických, až po amatérské „psychonautské“ experimentování motivované potřebou experimentu samotného, zvědavostí či nudou. Nemá to nic společného ani s mainstreamem, ani s kriminalitou, ani s organizovaným zločinem. Potřeba být jiný než ostatní, zejména v adolescenci nesporně nezadatelná, je asi do jisté míry i znamením doby. Na mě působí u některých z těchto zejména amatérských aktivit úsměvně to, že záležitost vyhlíží spíše jako individualizovaná stádnost neukotvená v realitě, protože jak se říká – „co se zdá, je (bezpečný? pozn. red.) sen…“ 

Primitivní společnosti užívají drogy pro rituální činnosti. U nás se o drogách hovoří jako o neřesti, přitom je veřejným tajemstvím, že drogy hrají svou roli v životě smetánky. Má tohle nějaký metafyzický přesah? Bohatí se sjíždějí, chudým jsou extatické zážitky odepírány? Argumentuje se zde zákony, ale ty přece nepředstavují přírodní zákony? Ty lidské se dají různě měnit, jak jde čas…

To je častý ryze demagogický argument příznivců plné legalizace drog. Látky způsobující změnu vědomí jsou v různých hodnotových a civilizačních okruzích podmíněny historicky, kulturně a spirituálně. V žádné kultuře není však historicky užívání drog spojeno s bezbřehou svobodou individua zneužívat psychoaktivní látky svévolně a mimo jakýkoliv společenský a regulační kontext. V konzumní společnosti sehrává zneužívání některých typů drog roli statusového atributu, kterým se manifestuje sociální nerovnost a iluzorní pocit výlučnosti, oboje navázané na socioekonomickou úroveň, ať již reálnou nebo iluzorní.  

Jak se díváte na drogovou prevenci uplatňovanou na Filipínách. Má to své výsledky? Nebo ani tento způsob nikam nevede?

Na mentorování protidrogové politiky v jiných zemích se necítím kompetentní. Obecně však v zemích, kde čelí komplementárním problémům spojeným s fatální ekonomickou situací, sociálními problémy, drogovým organizovaným zločinem, masivním veřejným násilím a kde státní moc v pravém smyslu slova válčí s drogovými kartely, které jsou provázány s establishmentem na centrální i lokální úrovni, má situace obvykle podobu občanské války, kterou všude na světě provází zvěrstva všech zúčastněných stran, korupce, a hlavně masivní oběti civilního obyvatelstva. Příčinou těchto válek však není válka proti drogám samotná. Tyto země jsou dezintegrované systémově a vlády volí silová řešení, která ze své podstaty nemají samy o sobě potenciál změny.  

Jsme zvyklí slýchat o Češích, kteří za pašování drog vyfásli v zahraničí dost těžké tresty. Jsou ti lidé tak hloupí, nebo pořád platí, že se drogy dají podstrčit každému?

Vidina bezpracného a rychlého zisku je velký stimul. Hloupost asi není to správné slovo, spíš lehkomyslnost či naivita a víra ve šťastnou hvězdu, že zrovna v daném případě nebude drogový kurýr odhalen. Podstrčení drog je oblíbená literární a filmová licence, případně fádní strategie obhajoby, v praxi se s kurýrem tohoto typu v podstatě nepotkáváme.

Česká populace stárne. Nadužívají se léky. Není tohle paradoxní cesta k legální závislosti?

Jsme součástí farmakologicky orientovaného civilizačního okruhu. S touto premisou jsou vychováváni lékaři, děti od útlého věku i nejširší veřejnost. Nadužívání léčivých přípravků se závislostním potenciálem je civilizační problém blahobytné části světa. Nic paradoxního na tom nevidím a populace stárne, protože se sebezáchovně nereprodukuje. A nereprodukuje se přesně ta část světové populace, která žije v dostatku a přebytku. Příčinami se zabývají stovky podstatně povolanějších. Nicméně zpětným pohledem do historie vzestupů a pádů civilizací lze usuzovat na možné, obvykle nepříliš optimistické scénáře dalšího vývoje, i když nevěřím na čistě deterministické teorie společenského vývoje.

Pokud by se porovnala statistika z dob ČSSR se současným stavem: nynější možnosti, životní úroveň, osvěta, prevence. Funguje to v praxi? Kam jsme se dostali za 30 let od revoluce?

Statistiku porovnat nelze, u latentních jevů se vždy jedná jen o interpretaci nastavených indikátorů či o odhady zahrnující extrapolovaná data z výzkumů a šetření, případně jde o různé kombinace obojího. Trestně právní data nebo data zdravotního či neziskového sektoru jsou tak špičkou ledovce. V každém případě čísla vypovídají vždy spíše o akcentu, který společnost klade na řešení drogové problematiky. Do jisté míry jde i o společenský sentiment vůči fenoménu zneužívání drog jako takovému.

​Dostupnost drog – ve smyslu šíře nabídky a společenské akceptace zneužívání některých druhů drog – jednoznačně narostla, řekl bych, do evropských čísel, u některých komodit, jako je marihuana či metamfetamin i nad tyto hodnoty. Na stranu druhou jsme malým drogovým trhem s ustálenými uživatelskými preferencemi, což nás paradoxně staví do specifického postavení v rámci Evropy. V retrospektivě posledních třiceti let se nám zcela jistě podařilo nastavit rozumný kompromis mezi prevencí, represí a léčbou. Naše protidrogová politika patří mezi konzervativní, s relativně vysokým vlivem medicínsky orientovaných odborníků a neziskového sektoru.

Máme velmi slušnou síť služeb a velmi dobré epidemiologické ukazatele. V čase se tento model jeví jako udržitelný, pokud odoláme pokušení dělat z České republiky pokusnou laboratoř inovativní protidrogové politiky pro Evropu ve svaté víře, že naše „česká cesta“ je unikátní a univerzální a všechny ostatní státy vlastně jen čekají na náš spasitelský model, který vyřeší celý drogový problém. Teorie „boje proti boji proti drogám“, totiž spočívá v představě, že základním drogovým problémem je represe, že zrušením represe pominou zřejmě všechna doprovodná rizika spojená se závislostním chováním... Verbální a legislativní metamorfózou rizikového chování do podoby akceptovaného a společensky tolerovaného jevu by problém byl přesunut jen do roviny jiného typu společenských rizik, potenciálních i reálných společenských nákladů. Často skloňovaný horizont našeho snažení, směřující v této oblasti k tzv. „well-being“, mi tak připomíná billboardy s nápisem „Kéž jsou všechny bytosti šťastny“.           

Pokud se hovoří o zákazu či legalizaci drog. Je tohle vůbec správně položená otázka? Prostituce a drogy jsou staré jako lidstvo samo. Primitivní kultury drogy běžně užívají. Co je vlastně ta základní otázka, která by mohla zavdat naději, že dostaneme adekvátní odpověď na řešení situace. Co se vlastně řeší?

Řeší se míra svobody jednotlivce versus míra regulace ze strany trestní justice. Řeší se zájem společnosti na zdravém vývoji dětí a nedospělých a „nezmarňování“ jejich potenciálního společenského přínosu. Řeší se míra všeobecně a většinově akceptované normality i míra a forma sociální kontroly vůči rizikovému chování. Řeší se význam hodnot, norem a vztah k jejich dodržování. Nelegální drogy a rizika s nimi spojené samozřejmě netvoří středobod společenských problémů, jak by se mohlo někdy, viděno optikou mediální zkratky, zdát. Lze zdravě a šťastně vyrůst a užívat si života i bez nelegálních i legálních drog. Naše práce má přispívat k ochraně společnosti před lidmi, kteří si z nelegálních drog udělali byznys, a ačkoliv se jedná o práci, která nemá zřetelný horizont, neznamená to, že se o ni máme přestat snažit. Považujeme to za sebezáchovné. Chceme přece zachovat pro společnost hodnoty, na kterých je tradičně postavena.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce