Uplynulé spojené červencové svátky představily velký paradox a současně velkou výzvu. Jeden i druhý nám připomněly poměrně rychlý zvrat z kvetoucího do kritického období, které především v druhém případě má dlouhodobé neblahé následky, a přitom jako by je nikdo nechtěl vidět. Svátek svatých věrozvěstů byl odedávna dnem velké touhy po sjednocení východních a západních křesťanů. Ale při vstupu do největšího moravského chrámu máme stále nad hlavou gigantickou fresku o mučednické smrti velehradských mnichů za neblahých husitských válek. Připomíná nám to ještě mnohem tragičtější roztržení těla Církve.

V rámci fatimského výročí si připomínáme poselství Matky Boží o bludech, které z Ruska zaplaví svět. K tomu je třeba poznamenat, že tyto bludy ve skutečnosti nejsou ruského, ale anglo-německého původu a vyrostly z filosofie, která vyklíčila na půdě reformace. Ta má svůj ideový předstupeň v Čechách.

Nepřítel

I když jednou s Boží pomocí dojde k tomu, že s křesťany, které z lůna jediné pravé Církve vytrhly rozkoly, budeme opět tvořit jednu rodinu, zůstane zde dále jedna velká bolest, smutek pro skutečnost, která se dá těžko napravit. Vedle znovu sjednocených křesťanů tu zůstává totiž velký zástup těch, kteří v důsledku rozkolu opustili nejen Církev, ale i samotného Boha.

To, co mělo na začátku 15. století u nás představovat úsilí o nápravu Církve, vyústilo nakonec do proticírkevního odboje. Je to smutné pomyšlení, že tu Církev netrpěla pod mocí nějakého ateistického režimu. Dělo se to v zemi zatím skrz naskrz katolické a docela zbožné, v zemi, kde se v Praze krátce předtím světilo ročně na 150 kněží.

Nemáme tu ještě žádné jiné vyznání a na všech místech v církevní i světské oblasti jsou jen sami katolíci. Není tu tedy žádný vnější nepřítel, kromě nepřítele odvěkého, ale je to právě on, komu se daří dosáhnout úspěchu hned na dvou frontách: nejprve tím, že v období rozkvětu a prosperity, kdy jsou Čechy a Praha skutečným středem Evropy, úspěšně rozsévá odevšad importovanou uvolněnost mravů a hřích kvete přímo tam, kde by měla zářit svatost a ctnost. A druhý jeho úspěch je v tom, že z úsilí o nápravu se stane dlouhodobý proces rozvratu a zkázy.

Čtěte ZDE: Největší spor evropských dějin: Kam vedou kořeny všech tyranií? Princip popírající sám sebe. Argumenty hovoří jasně: Chaos se stal nevyhnutelným. Doplácíme na to i dnes - a zítra ještě více

Sympatie k teroru

Při četbě Sedlákova hodnocení Husovy činnosti nás ovšem také mimoděk napadá, že některé fenomény z oné doby před šesti sty lety jsou nám nápadně povědomé a připomínají různé analogické jevy z doby nedávno minulé i přítomné. Na jedné straně povýšenecké odmítání církevní autority a na druhé straně absolutizace rozumu a subjektivních názorů, přehnané sebevědomí univerzitních intelektuálů, kteří se pokládají za nejvyšší arbitry pravdy ke škodě studentů i národa. Současné jevy mají zjevně své dávné tradice a kořeny, vycházejí ze slabostí porušené lidské přirozenosti, která je stejná dnes jako před staletími.

Ani sektářská zaslepenost a nesnášenlivost, náboženský fanatismus, který dokáže vyústit až do násilí a teroru a se kterými se dnes ve světě takřka denně potkáváme, nejsou vynálezem posledních desetiletí ani nejsou jen specialitou islámu. Jejich vyhrocené projevy tvoří jednu stránku našich vlastních dějin, na kterou se navíc někdy nahlíží jako na vrchol národního a sociálního uvědomění. I ti, kteří hlasitě odsuzují extrémismus, fanatismus a násilí, dokážou sympatizovat s tzv. revolučním hnutím krajně nesnášenlivých Božích bojovníků, kteří prohlašovali za antikrista každého, kdo s nimi nesouhlasil, a podle toho s ním často nakládali.

Taková sympatie je zřejmě spřízněna s antipatií k těm, proti kterým se kdysi toto revoluční masové hnutí obrátilo a kteří se stali jeho obětí.

Ateisté plodem reformace

Je příznačné, že se odbojní reformátoři těší takové popularitě i u těch, kteří mají nejen ke kněžím, ale k samotnému náboženství a k Bohu hodně daleko. Přitom si vůbec nepřipouštějí, co by jim takový reformátor na jejich bezbožecké postoje a názory řekl. To, co je „osvíceným“ a pokrokovým myslitelům na těchto reformátorech tak sympatické, je především jejich postoj odboje proti Církvi a proti papeži. Jelikož Církev pro ně ve skutečnosti představuje trvalou, třeba nepřiznanou a nevyslovenou výčitku a výstrahu, je pro ně jakýmsi vítaným uspokojením, když vidí, jak se proti autoritě této tak neústupné instituce postaví přímo i její vlastní členové, a za to je docela rádi oslavují.

Představme si, že by někdo na začátku 15. století v Praze vystoupil a hlásal, že náboženství je opium lidstva a Bůh je výmysl kněžourů. Pokud by se nespasil útěkem, asi by ho na místě utloukli. Že se v Čechách v době Husově nikdo takový neobjevil, nebylo proto, že k něčemu takovému neměl odvahu, ale prostě nikdo takové přesvědčení skutečně nezastával. Aby se jednou bezbožecké názory mohly stát samozřejmostí, musela lidská pýcha urazit dlouhou cestu nikoliv mílovými, ale spíše malými nenápadnými krůčky a postupně nahlodávat to, co bylo dosud posvátné a nedotknutelné.

Od prvních reformačních nápadů o suverenitě lidského rozumu bylo zapotřebí takřka čtyř staletí, než Nepřítel a Lhář představil svého prvního ateistu. Byl jím Denis Diderot, vedoucí duch osvícených encyklopedistů, který zemřel roku 1784, tedy v předvečer Francouzské revoluce. Ta už ovšem dospěla tak daleko, že jako novodobého boha nastolila právě Rozum a představila toto božstvo k uctívání na oltáři v znesvěceném katolickém chrámě jako bohyni v postavě jedné pařížské prostitutky. Umí si někdo představit, co by takové „bohoslužbě“ řekl Jan Hus nebo Martin Luther? Zapřisáhli by se, že s něčím takovým nikdy neměli a nechtějí mít nic společného. I když by nikdo nepochyboval, že to myslí upřímně, skutečnost je nakonec jiná.

Čtěte ZDE: Islám versus evropská demokracie: Stejně krvavé základy i důsledky. Robespierre a Mohamed - rodní bratři? Co vlastně slavil dav v Nice? Není ani "mírumilovný islám", ani "evropské demokratické hodnoty"

V bouři

Pro reformátory je příznačné, že ačkoliv sami neuznávají autoritu nad sebou, dokážou velmi houževnatě trvat na své vlastní, ale tu nutně musí nakonec potkat stejný osud. Učinit nejvyšší autoritu pravdy z vlastního rozumu znamená ve skutečnost povýšit rozum na místo, které náleží jedině Bohu. Takže již v 15. století byly učiněny kroky k cíli, kam nakonec – vedeni osvícenskými filosofy – otevřeně a manifestačně dospěli Robespierrovi revolucionáři. Jestliže jednou reformátor přizná sám sobě právo vykládat si pravdu po svém, jak chce předejít nebo zabránit tomu, aby podobně nepostupoval a nevykládal si pravdu podle svého rozumu nejdříve pochybující filosof, pak osvícenští encyklopedisté a po nich, až přijde čas, ideologové tzv. vědeckého světového názoru?

Nebezpečím zasněžených hor jsou laviny neboli masy sněhu, které se mohou dát do nekontrolovaného a ničivého pohybu. Nejednou jsme slyšeli o tom, jak takovou lavinu spustil neukázněný lyžař, který byl chytřejší než odpovědná autorita, svévolně vstoupil na kritická pole a jejich vratkou stabilitu narušil svou stopou. Mezi jeho neukázněným chováním na sněžné pláni a způsobenou spouští je jistě velký nepoměr, ale tím větší je jeho odpovědnost. Sotva by se odvážil vstoupit tam, kam vstoupil, kdyby si dokázal představit, co svou svévolí způsobí. Něco podobného se stalo tzv. reformátorům. To, co podle jejich představ mělo obnovit Boží Církev, skončilo jejím žalostným roztržením. 

Když Martin Luther poznal, že už není pánem toho, co rozpoutal, byl důsledky svého působení nakonec tak zděšen, že prohlásil: „...řetězem okolností, nikoliv ze svobodného rozhodnutí, mimo svůj záměr jsem se ocitl v této bouři: Bůh je mi svědkem!“ A to ještě neviděl, co spuštěná lavina způsobí po jeho smrti.

Neměly by se všechny oslavy reformace změnit spíše na dny velkého pokání?

Zdroj.

Tagy článku