„Dnešní atomizace společnosti a izolovanost jedince může být jen obranný mechanismus a doufejme, že vývoj to potvrdí.“ (Jan Cimický)

Zaujal mě Váš citát, který jste pronesl na udílení Ceny Krameria: „…Upřímnost, byť subjektivního, ale pravdivého pohledu na věc, rozšiřuje spektrum pohledu a přináší v mnoha případech pocit spoluúčasti…“ Zaujala mě povídka Stanislava Lema Golem 14. Lidé vytvořili robota, aby se chopil strategického plánování, robot se nakonec lidem vysmál. Jakou roli hraje pravda v osobním a politickém životě. Není lepší „sladká lež“?

Jan Cimický: Pravda je relativní a subjektivní, tedy pohled na konkrétní věc se může lišit. Je zcela zjevné, že v hodnocení pravdy hraje významnou roli i ostych a jistý stupeň pokrytectví. Skvěle to vyjádřil Andersen v pohádce O císařových nových šatech. Celé zástupy oslavovaly něco zcela nesmyslného a jeden před druhým se v tom davu zdráhal vyjádřit svůj názor. Lež v osobním životě má v určitých okamžicích také svou roli. Mám na mysli především takzvanou „piafraus“. Užije-li ji lékař, který nechce pacientovi vzít naději, je podle mého názoru zcela namístě. Může se totiž stát, že krutá a nevývratná pravda povede citlivého člověka k jeho rezignaci. Soudím, že je eticky mnohem správnější pacientu nebrat naději.

Naše společnost je nyní tak polarizována, jak si to ze svého života nepamatuji. Argumenty už nehrají žádnou roli. Nejde ani tak o to, co se říká, jako kdo to říká. Co na to psychologie?

V okamžiku, kdy je blokováno myšlení na úkor emocí, kdy emoce potlačí logický a střízlivý úsudek a zablokují schopnost prostého uvažování a vnímání faktografie, je obtížné vnášet do lidského jednání jakoukoli logiku. Ano, společnost je polarizována, emoce jsou ve své absolutní hodnotě podobné číslům od +1 do -1. I emoce umožňuje, aby v této absolutní hodnotě na jedné straně fungovala nenávist a na straně druhé bezmezný obdiv. I v současné společnosti je polarita potencována nejrůznějšími vlivy a může snadno, protože se jedná také především o emoce, přerůst v nesmyslné jednání. Vždyť válka v Jugoslávii, kdy se mezi sebou vraždili dříve mírumilovní sousedé, je toho jednoznačným příkladem. Ve chvílích, kdy je člověk emotivně zaslepen v konkrétním směru, není ochoten vnímat, co říká jeho „protivník“ a všechno zpracovává katathymně (pod vlivem emocí).

Ilustrace YouTube: Aťka Janoušková – písnička o Zázračném doktorovi

Jaký je historický profil Čechů: milujeme upřímně pravdu, nebo lžeme a nenávidíme?

Netroufám si tvrdit, jací jsou nebo byli v minulosti Češi. Tento profil je velice široký. Vždy tu byli jedinci, kteří z různých důvodů byli pro pravdu ochotni i zemřít a nebáli se hájit i svůj názor proti většině. I nenávist se projevila stejně jako pokrytectví, hašteřivost, zášť, závist, nesnášenlivost, zbabělost – mohli bychom vypočítávat i další pozitivní a negativní vlastnosti, všechno se vejde do spektra našeho národa. Ostatně je to stejné jako v jiných národech.

Máte vztah k Francii. V politice i kultuře má Česko ledacos společného s Francií. Jako psychiatr: jak byste okomentoval následující jev – „personne“ (nikdo) vs. le „personne“ (někdo). Téměř stejný tvar s diametrálně opačným obsahem. Jak se má člověk v tom světě vyznat?

Někdo a nikdo! Vždyť i v češtině jsou si tato dvě slova velice blízká. Víme, jak snadno je možno mediálně z průměrného jedince vykřesat „osobnost“ a přitom to při střízlivém hodnocení již není „někdo“, ale naopak „nikdo“. Stejně jako ve Francii si u nás musí každý vybudovat kritéria, ve kterých posuzuje skutečné osobnosti. Je asi zbytečné připomínat, že takovými osobnostmi nejsou tzv. celebrity, které nemají vlastní názor a jsou jenom módní modlou. Neexistuje klíč jako ve filmu Až přijde kocour, bohužel.

Francouzská psychiatrie přišla s termínem depersonalizace. V Modré laguně řešíte i pacienty s pocitem prázdna. Máte nějaké zkušenosti s depersonalizací?

Depersonalizace stejně jako derealizace jsou stavy, se kterými se setkáváme nejen v psychiatrické ambulanci, ale jsou to prožitky, které víceméně mohl zažít každý. Teď nemluvím o zážitcích zprostředkovaných drogami, kde je takový jev docela častý. Ale stačí nadprahová únava, vyčerpání nebo horečka a člověk může prožívat jistou obluzenost připomínající snové vnímání, což může být někdy příjemné stejně tak i nepříjemné. Tyto stavy člověka neohrožují, ale mohou ho na krátkou dobu znejistit a vést ho k potřebě takový stav konzultovat s odborníkem.

Říkalo se, že práce polidšťuje. Naše společnost je společnost spotřebitelů či administrativních pracovníků. Hodně párů se rozvádí. Přitom se říká, že si žijeme tak dobře, jako nikdy před tím. Co se děje? Získáme trochu času a není už ani o čem hovořit? Co mají dnes lidé společného?

Společnost se mění, technický rozvoj posledních desetiletí nabízel ulehčení práce a navýšení volného času. Výsledkem je zotročení velké části lidí mobilními telefonem, digitální technikou a sociálními sítěmi. Mnoho lidí dnes uléhá s mobilem, jiní zase při každé hlouposti spěchají, aby jakousi nedůležitou informaci sdělili druhým, děti po návratu ze školy komunikují se svými kamarády prostřednictvím počítače, místo aby s nimi běhaly venku. To je samozřejmě zásadní změna. Ale k narušení komunikace došlo již mnohem dříve.

Významně zasáhly na celém světě stavby sídlišť, monstrózních habitatů, kde stavitelé nerespektovali archetypálně zakódované potřeby člověka. Po staletí vznikaly vesnice či města s jasnou strukturou – návsí či náměstím, podle kterého se mohl každý neznámý návštěvník orientovat. Již v 60. letech nastalo na sídlištích jisté odlidštění, kdy lidé žili až za dveřmi svého bytu a tam vnímali jako kulisu televizi, rozhlas, ale nemuseli je opravdu vnímat. A tak postupně docházelo k tomu, že si lidé odvykali mezi sebou komunikovat. Toto je jev do té míry rozsáhlý, že na něj nelze stručně odpovědět. Dnešní atomizace společnosti a izolovanost jedince může být jen obranný mechanismus a doufejme, že vývoj to potvrdí.

Carl Gustav Jung v knihách psychologicky rozebíral umělce, nevím, zda i politiky. Měli by politici procházet testem příčetnosti? Na druhou stranu A. P. Čechov psal (Палата № 6 /Pavilon č. 6/), že všichni normální sedí v blázinci…Co s tím? Kdo nám vládne? A proč si občané nechávají tolik líbit? Resp. kdo jsou ti úspěšní a jaká je šance je napodobit?

Miroslav Šimek žertem glosoval, že zdi u psychiatrických léčeben jsou proto, aby se lidé dovnitř tak necpali. A zároveň říkal, že když se sejdou v diskuzi dva politici, měl by u toho povinně být psychiatr. Je to nadsázka samozřejmě, obávám se však, že politici jsou stále více zcela specifickou sortou lidí, o nichž kolega MUDr. Koukolík řekl, že jsou to často deprivanti. Psychiatr Drvota kdysi mapoval osobnosti výtvarných umělců a ke všeobecnému překvapení se jeho diagnostika potvrdila a několik mezi nimi pak spáchalo sebevraždu. Pozoruhodné je, že předcházející systém pro VIP politiky vytvořil Státní sanatorium (SANOPS), kde ovšem nebylo psychiatrické oddělení. Domnívám se, že i dnes by jakýkoli náznak potřeby psychiatrie byl pro politika nepřijatelný.

Co je to láska a štěstí? Proč tahle slova nejsou na standartě prezidenta?

I toto jsou slova, která patří do kategorie emocí, prožitků. V přeneseném slova smyslu jsou to jen hesla, jejichž obsah si každý musí vytvořit sám. Většina se na tom asi nikdy neshodne. Ostatně i prezident Václav Havel pracoval s úslovím „pravda a láska“, ale na standartě se to neobjevilo.

Proč Modrá laguna (zde sídlí poradna MUDr. Cimického). Proč ne třeba Rozkvetlá mýtina? Syndrom deficitu moře?

Vždy jsem chtěl, aby se medicína v určitém okamžiku demedikalizovala. Aby tedy návštěva ambulance člověka neděsila, ale aby mu navozovala příjemnou atmosféru a vzpomínky na něco hezkého. Když jsem o tomto svém záměru mluvil kdysi před Pavlem Zedníčkem a Slávkem Jandákem, napadlo Čmaňu: „No to by byla úplná modrá laguna!“ A to se mi líbilo. Modrá Laguna funguje tak už 23 let.

Jaký stupeň aktivace má vědomí českého občana, voliče, zaměstnance, rodiče? Mám na mysli kulturní profil jednotlivce tohoto národa. Občas slýcháme větu: „Kdo neskáče, není Čech!“ Neměli by se o funkce ucházet nejlepší skokani do výšky? Resp. jsme mírumilovní, agresivní, soutěživí? Co čekáte, že uvidíme v Praze v horizontu 200 let?

Absurdní tvrzení, že „kdo neskáče, není Čech“, se řadí mezi petrifikované hlouposti. Dav je vždycky hloupý, i kdyby se skládal ze samých vysokoškoláků a je proto snadno manipulovatelný. Stačí pak velice málo a dav se přizpůsobí. A dokonce i ten jedinec, který již v daném okamžiku cítí, jaká je to hloupost. Představa, že existuje recept, jak lze aktivovat vědomí občanů, je poměrně naivní. Lidé žijí určitou únavou z politiky, dochází k významným erozím nejen politického života ale i v jiných oblastech: ideologii, náboženství apod. Nemyslím, že bychom byli horší národ než jiné evropské národy v globálu a doufám, že v horizontu dalších let si i naše společnost najde cestu, jak se ozdravit.

Prý se mají zrušit Bohnice a 2/3 pacientů obecně má přejít do péče různých „soukromých“ ústavů. Není to krok zpět?

Pokládám se za žáka profesora Sivadona, který již po 2. světové válce vytvořil dokonalý psychiatrický program, ve kterém na sebe navazovaly všechny důležité etapy. Vycházel z toho, že v určitém okamžiku je třeba využít hospitalizace, jindy jen ambulantní pomoc, případně péči, která je vmezeřená. Systém, který vytvořili ve Francii v La Verriére je dodnes ukázkou moderní psychiatrie. Je zřejmé, že bez psychiatrických lůžek se v budoucnosti neobejdeme. Katastrofální účinky mělo zrušení lůžek v Itálii. Vznik center duševního zdraví je krok vpřed, nelze však pokládat za samospasitelný a vše řešící.

Bude někdy zaveden do škol předmět psychohygiena?

To by bylo jistě na místě, pokud vím, ale dnes se řeší spíše zavedení pracovní výchovy, dílen. Uvítal bych, kdyby i na lékařské fakultě existovala pro mladé lékaře smysluplná psychologická průprava, která by tak rehabilitovala zčásti odlidštěnou medicínu.

Jaké jsou trendy současné psychiatrie? Hledá se „prášek na všechno“?

Farmakologie je dnes opravdu vůdčím elementem ve všech oblastech medicíny. Velké, silné a bohaté farmakologické kolosy významně ovlivňují vývoj medicíny. Denně se na trhu objevují nové léky. Ale jak to bude vypadat dále, ukáže až čas.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce