Přiznávám, že mě štvou všichni ti Kyselové, Svobodové či Rychetští, kteří stále kategoricky tvrdí, že prezident jedná protiústavně či „ohýbá“ Ústavu.

To je skučení hladových šakalů, kteří ignorují základní pravidlo: Kde není žalobce, není ani soudce.

Tato Ústava byla tvořena v časově napjaté době na sklonku roku 1992, a mnoho nechybělo, a schválena nebyla.

Připomínám, že v té době již Československo nemělo prezidenta, protože Václav Havel rezignoval, a závěrečná redakce byla svěřena ústavněprávnímu výboru Poslanecké sněmovny, který na týden pracoval v naprosto unikátních podmínkách, protože nám bylo vyhrazeno prezidentské sídlo Lány, neboť prezident nebyl, ale stále fungovala Kancelář prezidenta republiky. A tak jsme v Lánech přespávali, když byla chvíle času, šel jsem se na hoďku projít do obory. A jinak se pracovalo od rána třeba do tří hodin v noci.

Byli jsme tam poslanci vládní i opoziční a tuším tři sněmovní legislativci. Samozřejmě že nám byl předložen vládní návrh, na kterém jistě pracovali vládní legislativci, a ten odůvodňoval místopředseda vlády Jan Kalvoda. I ten s námi spal a otevřeně řečeno spíše se tam bavil a v noci hrával na kytaru. Na úvod za námi zavítal i předseda vlády Václav Klaus. Žádný Cyril Svoboda, Pavel Rychetský či Jan Kysela tam nebyli. A nebyli ani pod stolem.

Ty Lány nám samozřejmě byly vyhrazeny s lišáckým úmyslem, abychom zcela neignorovali postavení prezidenta republiky. Vím, že nám Havel poslal i Preambuli, a tu jsme s trochou rozechvění převzali. Nezapomínejte tu atmosféru. Tvořili jsme Ústavu samostatného českého státu, který si málokdo z nás v tom okamžiku přál… Cosi zanikalo a cosi zatím nejasného vznikalo.

Už jen zopakuji, že v té době fakticky nejvýznamnějšími politickými postavami v Česku byli Václav Havel a premiér Václav Klaus.

Nebudu příliš otravovat historkou, kdy jako opoziční poslanec jsem zachránil Ústavu tím, že jsem donutil vládní většinu poslanců, aby akceptovali můj návrh na kvalifikovanou většinu pro přijímání ústavních zákonů, jinak že opozice odjede. Aby bylo jasno, kdybychom odjeli a nezúčastnili se doprojednání Ústavy na výboru, opozice by následující týden nenapomohla schválení Ústavy na plénu a český stát by 1. ledna 1993 na rozdíl od Slovenska svou Ústavu neměl. A ještě, aby bylo jasno, tvořili jsme doslova a do písmene celý týden. Tak ať Cyril Svoboda netvrdí, že Ústavu vytvořil. Vytvořil jen návrh, který byl v ústavněprávním výboru podstatně změněn.

A teď tedy k věci…

Je mi úplně jedno, co dnes říkají aktivističtí ústavní právníci.

My za opozici jsme chtě nechtě v té době rozhodně premiéra Klause nemuseli. Počátek novodobého českého státu byl poznamenán arogancí pravice a premiér Klaus opozici nedemokraticky dusil. Rozhodně jsme si nepřáli, aby si Klaus mohl dělat, co chce, a tak jsme i vykládali, že zejména u jmenování a odvolávání ministrů se za běžných podmínek předpokládá, že prezident návrhu vyhoví, ale neznamená to, že vyhoví vždy. Stejně tak část pravice byla v té době ještě havlovská, takže nechtěli příliš oslabeného prezidenta.

A tak od počátku vznikl jakýsi hybridní poloprezidentský a polokancléřský systém.

Různé zdráhavosti při jmenování či odvolávání zavedl již prezident Havel, a to nejen u ministrů, ale například odmítl vyhovět i návrhu Poslanecké sněmovny na jmenování předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Právě aktivity prezidenta Havla tehdy rozběsnily představitele smluvně opozičních stran – pikantně tehdy předsedu vlády a předsedu ČSSD Miloše Zemana a předsedu ODS a Poslanecké sněmovny Václava Klause, a chtěli prosadit ústavní článek, stanovící lhůty a upřesňující podmínky pro postup prezidenta.

Musím se smát, když dnes Pavel Rychetský tvrdí, že prezident porušuje Ústavu. A proč tedy tehdy jako místopředseda vlády a předseda Legislativní rady prosazoval návrh, aby pravomoci prezidenta byly omezeny, a dnes najednou tvrdí, že je to z Ústavy jasné. To je u tohoto člověka příznačné, že se dovede otáčet na obrtlíku.

Ještě připomínám další pikantnost, že tehdejší pravicově liberální opozice, tj US, KDU-ČSL, bojovala za to, aby tato změna Ústavy nebyla přijata. Nechtěli, aby byl omezen ve svém rozhodování jejich miláček, prezident Havel. Chápete?! A dnes tvrdí, spolu se svým ústavním mágem Kyselou, že cosi prezident za každých okolností musí.

NEMUSÍ!

Ústavní obyčeje – zvyklosti se utváří jednáním jejich ústavních aktérů a vznikají ve vztahu k prezidentovi a premiérovi, že prezident nějak jedná – například nevyhoví návrhu premiéra, ale pokud to premiér nerozporuje, platí, že se tak prezident s premiérem dohodli.

A tak tomu bylo zatím naprosto vždy! Konstatuji, že zatím žádný premiér se proti tomu neohradil formou jakékoliv žaloby k Ústavnímu soudu.

Konstatuji, že je tím utvořeno závazné pravidlo…

To, že odpůrci prezidenta, kteří ho nazývají ovarem, hovadem a trvale ho chtějí odvolat – tu na Staroměstském náměstí, tu na Letné – z toho zuří, chápu. Ale zuří proto, že jej nenávidí jako prezidenta. Kdyby se stal prezidentem Drahoš, který by naopak nevyhověl Babišovi, tak by chvilkaři zaplnili nadšením celé Hradčanské náměstí.

Takže opakuji: Když prezident nevyhoví návrhu premiéra a premiér proti tomu neprotestuje, platí fikce, že mezi prezidentem a premiérem došlo k dohodě.

Platilo to tady už bezmála třicet let a není důvod tento obyčej nějak měnit.

JASNÉ?!