S výběrem šéfky Evropské komise souvisí to, že členové V4 zablokovali vedoucího kandidáta na post předsedy – Fransa Timmermansa, který by „skvěle nahradil Brežněva v čele Sovětského svazu“. Nicméně V4 se podařilo zablokovat jeho kandidaturu a do čela EK by měla nastoupit Ursula von der Leyenová, o niž Šichtařová píše jako o osobnosti s „ne úplně výraznou politickou kariérou, o níž je nejvíce slyšet jen to, že má sedm dětí v Německu, kde na ženu připadá jen 1,6 dítěte. (Tak aspoň tohle je sympatické.)“

Mnohem rozsáhlejší komentář získala Christine Lagardeové, která by mohla nastoupit jako první žena do čela Evropské centrální banky. Lagardeová vedla Mezinárodní měnový fond a stanula v čele francouzského ministerstva hospodářství. 

Šichtařová začíná z historie: „Guvernér byl dlouhá desetiletí v minulosti po celém světě vnímán jako pokud možno nejlepší z nejlepších ekonomů. Zhruba před dvaceti lety se to – opět po celém světě - zlomilo. Šéf ECB byl až dosud vnímán z poloviny jako odborník a z poloviny jako politik. Teď z něj bude pouze politik jako z kohokoli jiného.“

Dále se autorka pozastavuje nad životopisem Francouzky: „Lagardová totiž nikdy nestudovala ekonomii a nikdy v centrální bance ani nepracovala. Paní Lagardová totiž… nepracovala nikdy v žádné bance! Vystudovala práva, profesním zaměřením je advokátka s profilací na pracovní právo a antimonopolní oblast. Pak vstoupila do politiky. Zde krom jiného působila jako ministr financí a následně i jako ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Jenže jakkoliv post šéfa MMF zní ‚ekonomicky‘, byly to stále jen funkce politické a nikoli odborné."

„To máte asi jako chtít po ambulantním stomatologovi, aby vedl na sále transplantaci srdce, a tvrdit, že lékař jako lékař.“

Autorka článku uvádí, že na Lagardovou se v kariéře ekonoma amatéra následně usmálo štěstí, když kvůli sexuální kauze musel Dominiq Strauss-Kahn okamžitě opustit post šéfa MMF. Francie tehdy potřebovala rychle zaplácnout místo svým kandidátem, jinak by ho dostala jiná země. I sáhla po své političce. A Lagardová věrně posloužila jako loutka. Dodnes je kritizovaná třeba za to, že na politickou objednávku nahrála Číně, když MMF přijal mezi rezervní měny čínský jüan, a to navzdory doporučení vlastních analytiků.

Všechno uvedené může vést k tomu, že Lagardová v ECB bude jen loutkou politiků. „Navíc bez pochopení souvislostí bude jako ‚centrální bankéř amatér‘ asi daleko víc nakloněna dalšímu kolu kvantitativního uvolnění – tedy v podstatě ‚tisku peněz‘ - než skutečný makroekonom. To je celé špatně.“

Podle české ekonomky bylo by daleko lepší, kdyby křeslo šéfa Komise získal Francouz a ECB ovládl prezident Bundesbanky Jens Weidmann, který má nezpochybnitelný odborný kredit a tisk peněz dlouhodobě kritizuje.

Šichtařová si je jistá, že dosavadní vedení EU a eurozóny nebylo dobré, ale ani to nové není lepší: „Sázka na další pumpování peněz do ekonomiky se líbí spekulantům. Už se neptají, zda záporné úrokové sazby budou ještě zápornější, ale kdy. A my se díky tomu nemusíme ptát, zda bydlení v eurozóně bude ještě dražší a nedostupnější, ale kdy. A díky nedostupnému bydlení se zase nemusíme ptát, zda budou socialistické nálady na ulicích a výzvy k vyvlastňování ještě agresívnější, ale kdy…“

Kdyby náhodou česká vláda padla – co dál?

Závěrem se ekonomka vrací domů. Nedávné protibabišovské demonstrace v ní vzbuzují „jistý druh obav“ - jestli opravdu bude krásně na světě, až padne česká vláda?

Markéta Šichtařová se domnívá, že pokud se to stane, bude stejný premiér znovu dvakrát jmenován prezidentem. A pokud by se vládu nepodařilo sestavit, přijdou předčasné volby.

„A dál? Fakt to pak bude jiné...? Fakt ve volbách nezíská stejný premiér, proti kterému Letná protestovala, ještě víc procent? A neposílí ve stejných volbách ještě víc neomarxisté volající po vyvlastňování bytů? Nejsou tyhle demonstrace nejrychlejší zkratkou ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů? Není pro nás volba ‚evropských‘ šéfů vlastně užitečným mementem?“